Převozník (část 2.)

Richard, který se probral na zemi v lese, nemohl uvěřit tomu, co právě zažil… Opřený o strom stále koukal na fotografii. Povšiml si, že na své levé ruce má hodinky, na kterých se však vteřinová ručička pohybuje opačným směrem. „Máš 24 hodin na to, aby si za sebe poslal náhradu…“ zašeptal si pro sebe. Nedaleko od něj se na zemi lesklo cosi stříbrného. Byl to nůž. Sebral ho a vydal se vstříc lesem.

Po chvíli došel na lesní cestu. Chvíli po ní kráčel, když najednou z velké dálky uslyšel hlas. Schoval se za velký strom a vyčkával. Lesní cestou si zkracovala cestu domů mladá slečna, která cestou telefonovala, aby se tolik nebála a cesta ji rychleji plynula. Široko daleko nikdo jiný nebyl. Pro Richarda to byla skvělá příležitost k vykoupení duše.

„Proboha, co mám dělat?!“ ptal se sám sebe. „Pokud ji nezabiju, moje žena přijde o manžela a děti o tátu. Když to ale udělám, bude ze mě zrůda. Dokážu žít se svým svědomím, pokud bude moje rodina šťastná?“ rozmýšlel Richard. „Musím se rozhodnout, hned!“ Dívka již byla jen pár metrů od něj a nevěděla, že tam není sama. Přes hovor nevnímala okolí, po celou dobu se ani jednou neohlídla.

Richard vyčkal, až dívka projde okolo místa, kde se schovával. Poté silně sevřel rukojeť nože a vyběhl. Nůž prorazil látku její bundy. Dívka zalapala po dechu, oči se rozšířily v naprostém šoku. "Omlouvám se" špitl, když do ní nůž vrazil podruhé. Nic necítil. Ani odpor, ani úlevu. Telefon jí vypadl z ruky a z něj se ozval vyděšený hlas: "Haló? Jsi tam? Haló?"

Svět kolem potemněl. Richard poznal, že je zpátky na místě, kde mluvil s převozníkem. „Co se stalo? Jak to, že jsem zase tady?!“ řekl vyděšeným hlasem Richard „Slyšíš mě? Udělal jsem to! Udělal jsem, co jsi po mě chtěl. Teď mě vrať zpátky k rodině!“

„Ha ha ha!“ ozvalo se ze tmy a začala se pomalu zjevovat silueta převozníka. „Vážně jsi to udělal. Překvapil jsi mě. Neřekl bych to do tebe.“

„Udělal jsem to pro svou rodinu.“ řekl Richard zlomeným hlasem

„A co by na to asi tvá rodina řekla, co? Líbilo by se jim to? Mít doma chladnokrevného vraha.“

„Pochopili by moje důvody…“

„Zabil jsi mladou nic netušící a zcela bezbrannou dívku. Jaký k tomu může mít člověk rozumný důvod?“

„Víš moc dobře, o čem mluvím. Slíbil jsi mi, že mě vrátíš zpět do života k rodině.“ vzlykl Richard se zrakem sklopeným na své zakrvácené ruce.

"Ty jsi mi ale naivní…“ zavrtěl převozník hlavou. "Slíbil jsem ti návrat? To ano, ale řekl jsem snad kdy, kam a v jakém stavu?“

„Měli jsme dohodu…“ řekl Richard z posledních sil.

„Obávám se, že svou část dohody nedodržím. Jak hloupé je věřit slovům mrtvých.“ řekl ledově klidným hlasem převozník. „Na druhé straně řeky, tě čeká věčné zatracení. Byla jsi čistá duše. Ach ano, nemohl bych tě tam převést. Nyní už ale můžu. Jsi vrah, Richarde! A vrahové patří ke mně!" zakřičel do temnoty a opět se dal do smíchu.

Poté bezvládné, vyčerpané Richardovo tělo naložil na dřevěnou loďku a společně se vydali přes řeku do říše mrtvých k věčnému zatracení. Loď se ponořila do mlhy a Richardovo jméno zmizelo ze světa živých navždy.

Navždy moje

Vždycky ses mi líbila,
měl jsem tě moc rád,
prý ses ke mně hodila,
s tebou nemusím se bát.

Pak se něco změnilo,
už nebylo to jako dřív,
naše životy to rozbilo,
rozhodla ses odejít.

Nemůžu to dopustit,
vždyť jsi navždy moje,
nedokážu odpustit,
vzdát se tě bez boje.

Chtěl jsem tě jen zastavit,
nepustit tě z domu,
nechtěl jsem tě shodit,
na hranu našeho stolu.

Tělo tvé přede mnou leží,
za chvíli zas budeme spolu,
na ničem už nezáleží,
skáču z okna dolů.

Převozník (část 1.)

„Kde to jsem?“ vyjekl se zděšením v hlase Richard. Koukal kolem sebe, ale nikde nic. Všude kolem něj bylo jen bílo. Žádná podlaha, strop či nebe, ani stěny. Přesto stál nohama pevně na zemi. Po chvíli rozhlížení se vydal na cestu vstříc. Každý krok byl jako pohyb v husté mlze, ale když se otočil, nebyla za ním žádná stopa. Nebe, jestli se tomu tak dalo říkat, postupně temnělo. Kolem se rozléhal šepot, tichý a vzdálený, ale přesto ho slyšel jasně. Už bylo poměrně šero, když zahlédl v dáli před sebou něco, co na tu vzdálenost nebyl schopný rozeznat. V domnění, že by to mohla být jeho záchrana, ještě přidal do kroku.

Po několika minutách došel k velké vodní ploše. „Vítej“ ozvalo se ze tmy. „Kdo to řekl? Co jsi zač?“ zeptal se vyděšeně Richard. Poté se ze tmy vynořila vysoká postava zahalená do černého roucha. Nebyl ji vidět obličej, ani jiné části těla. „Kdo jsem? Ha! Ty asi nevíš, co se stalo, chlapče, viď že ne? Zemřel jsi tragickou smrtí. Mým úkolem je, tě převést na druhou stranu, na onen svět.“

„Cože?! To přece není možný. Vždyť tu jsem, dýchám, chodím. Nemůžu být mrtvej! To je nesmysl!“

„Ale kdeže, teď jsi u mě, v Říši mrtvých. Odsud vedou pouze dvě cesty.“ řekl tajemný hlas chladně.

„Takže, ty jsi smrt?“ vykoktal ze sebe Richard, který stále nemohl uvěřit tomu, co se právě děje.

„Smrt? Ne… Smrt nejsem. Já jsem ten, kdo tě vede dál… Nebo zpět. Ve vašem světe známý jako Cháron.“

„Říkal jsi, že jsou odsud dvě cesty. Jestli je pravda, co jsi říkal a opravdu jsem umřel, udělám cokoliv, abych se mohl vrátit mezi živé.“

„Cokoliv říkáš? To rád slyším. Myslím, že se dohodneme.“ řekl tónem, který zněl radostně.

„Rozhodně! Nemůžu umřít. Mám rodinu, děti, přátele. Je toho tolik, co jsem ještě nestihl. Musím zpátky!“ řekl se zoufalstvím v roztřeseném hlase.

„Inu dobrá. Jedna cesta vede přes vodu do věčného zatracení, ta druhá vede zpátky do života. Je na tobě, kterou cestu zvolíš. Pamatuj však, že to nebude bez následků.“

„Co ode mě chceš? Udělám to!“

„Chceš zpátky? Dobrá, ale musíš mi přinést jinou duši. Jen tak vykoupíš tu svou. Musí to však být duše mladá. Jak se tedy rozhodneš?“

Richardovi se podlomila kolena. Ruce se mu třásly. “Tohle nejde… nemůžu…“ šeptal si. Ale pak si vzpomněl. Jeho děti a žena. Co když by je jeho smrt zničila? „Musím zpátky…“ Sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl z ní fotku své rodiny. Po chvíli doprostřed fotky ukápla první slza.

„Jak ses teda rozhodl?“ ozval se tajemný hlas „chceš se vrátit?“. Richard beze slova a slzami v očích pomalu přikývl. „Dobrá tedy. Vrátím tě zpět. Máš 24 hodin, aby si za sebe poslal náhradu. Pokud to neuděláš, vezmu si tě zpátky.“ poté se tajemná postava otočila zády a zmizela ve tmě.

Richard zalapal po dechu a prudce se posadil. Celý potlučený se probral. Ostrá bolest mu projela tělem. V ruce svíral fotku své rodiny zmáčenou slzami. Přesně věděl, co bude potřeba udělat...

 

Byl to jen sen

Po dlouhém a náročném dni Jirka konečně ulehl do postele. Dal pusu své přítelkyni, která vedle něj ležela, a popřál ji dobrou noc. Poté se otočil na bok a zavřel oči. Po chvíli uslyšel z kuchyně zvuk kapajícího kohoutku. Nejprve to ignoroval, ale zvuk neustával. Nechtělo se mu vstávat, ale něco v něm mu říkalo, že by měl. Po cestě mu přeběhl nepříjemný mráz po zádech. Na rukou cítil lehký vánek, ale okna byla zavřená. V místnosti byl těžký vzduch.

Když ke kohoutku přišel, voda z něj netekla. V tu ránu znejistěl. Něco bylo jinak. Ačkoliv byl v místnosti sám, měl pocit, jako kdyby tam s ním někdo byl. Ne však lidská bytost, ale něco tajemného, děsivého. Hruď se mu sevřela. Místnost náhle potemněla. Jirka sáhl po noži dřív, než si to stačil rozmyslet. Prsty se mu sevřely kolem studené rukojeti. S vyděšeným výrazem ve tváři a prudce zvýšeným tepem se začal kolem sebe rozhlížet.

Z vedlejší místnosti uslyšel zvuk, který připomínal vrzání staré podlahy. Pevně sevřel nůž a s odhodláním se vydal vstříc jeho strachu. Ve dveřích uviděl siluetu něčeho, co nedokázal pojmenovat. Vypadalo to jako nějaký přízrak. Cítil, jak ho ta věc sleduje zlým a nelítostným pohledem. Rozhodl se, že se zlu postaví. S křikem a nataženou rukou držící nůž se rozběhl vpřed. Zběsile máchal nožem, jeho pohyby byly nekoordinované. Po chvíli únavného boje se skácel k zemi a všiml si, že onen přízrak je pryč. Zdálo se, že se vše vrátilo do normálu a zlo bylo zahnáno. Najednou se však ozval silný ženský výkřik.

Jirka, celý zpocený a vyděšený, vylítl z postele. Otřel si orosené čelo a snažil se uklidnit. Byl to jen sen. Jen zlý sen. Zhluboka se nadechl a vydechl. Pak ucítil tlak na noze. Instinktivně ucukl a odhodil peřinu. Ruce měl rudé. Nejdřív tomu nerozuměl, než mu došlo, že to není pot. Krev mu zasychala na kůži. Pomalu otočil hlavu. Spatřil oči své partnerky – bez života, kaluž krve vsakující se do prostěradla a kuchyňský nůž v hrudi. Pokoj byl najednou tichý, až příliš. Přál by si znova se probudit, ale tohle už sen nebyl…

Tajemná kniha

Před několika dny se Marta přestěhovala do nového města, aby utekla před bolestí ze ztráty svého milovaného otce. S touto obrovskou ztrátou se nedokázala vyrovnat a všechno jí ho připomínalo. Chtěla za svou minulostí udělat tlustou čáru a začít znova. Před svými strachy a bolestí se ráda schovávala v knihách. Byl to pro ní úkryt - bezpečné místo. Proto taky jedny z jejích prvních kroků vedly do městské knihovny. Byla to starší budova s tajemnou atmosférou uvnitř. Knihovnici tam dělala paní v důchodovém věku, která působila velmi mile a přívětivě a bylo z ní cítit, že se na tomto místě cítí dobře.

Marta se procházela po knihovně s rozzářenýma očima a úsměvem od ucha k uchu a prozkoumávala všechny možné regály. Našla svůj nový ráj. Najednou si všimla, že v jednom z koutů místnosti je tajemný černý závěs, který něco skrývá. Neustále po tom místě pokukovala, její pohled k němu pořád sklouzával. Bylo to něco nadpřirozeného, něco více než pouhá zvědavost. Ostatní návštěvníci knihovny chodili okolo, vybírali si knížky zleva zprava, ale toto místo, jako by vůbec neexistovalo. Nikdo jiný si ho nevšímal. Marta se vydala za knihovnicí, aby se jí zeptala, jestli může za závěs nakouknout, protože jí to místo z nějakého neznámého důvodu neskutečně přitahovalo. Knihovnice na ní chvíli nechápavě zírala a pak jí řekla, že žádné takové místo v knihovně není, že to musel být jen stín. Možná se jí to jen zdálo, ale ten pocit byl příliš skutečný. Byla si jistá, že to místo tam je.

Rozhodla se, že se zdrží o něco déle než měla v plánu a počká až se místo trochu vylidní a pak se podívá, jaké tajemství se tu skrývá. Mezitím si vzala jednu z knih z nedaleké police a posadila se ke stolu, aby nepůsobila podezřele. Ačkoliv měla knihu otevřenou, vůbec ji nedokázala číst. Celou dobu měla zrak upřený směrem k závěsu. Zdálo se jí, jako by ji na to místo někdo volal. I přes zavřená okna a dveře se závěs jemně pohyboval, jak při slabém vánku. Jakmile byl vzduch čistý a v celé místnosti zbylo jen několik posledních jedinců, vyšla vstříc tajemnému koutu. Srdce se jí rozbušilo vzrušením. Rozhlédla se, jestli ji někdo nepozoruje a poté nakoukla za závěs. Uviděla velkou tlustou černou knihu s červenými znaky ležící na malém dřevěném podstavci. Teď už nemohla couvnout. Musela se dozvědět víc. Přistoupila tedy ke knize a zkontrolovala, že závěs dolehl na obou stranách tak, aby nebylo vidět, že do tohoto, nejspíše zapovězeného, místa vstoupila.

Z dálky to nebylo rozeznatelné, ale na přebalu knihy byl obrovský rudý pentagram s ďáblovou hlavou a několik neznámých znaků lemovaly okraje knihy. Bylo zjevné, že se jedná o satanistickou knihu. Z knihy sálala neuvěřitelná síla a moc. Marta chvíli váhala, ale poté zavřela oči, zhluboka vydechla a položila svou dlaň na knihu. V tu chvíli skrz ní projela ohromná síla. Byla z toho v šoku. Nevěděla, co se to právě stalo. Nemohla se však od knihy odtrhnout, již byla v její moci. Začala v ní fanaticky listovat a zkoumat její obsah. Šeptem pročítala latinské nápisy a dech se jí během toho zrychloval. Hlas ji pomalu zesiloval. Jakmile dorazila zhruba do poloviny knihy, přečetla zcela nahlas jednu z vět a kolem ní se objevil rychlý záblesk a pak tma. Kniha zůstala ležet na stolku, ale byla zavřená. Po Martě nebylo ani památky. V knihovně si nikdo ničeho nevšiml. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco stalo.

Nablízku

Vidím tě, když sníš, když se probouzíš, vstáváš a jdeš si čistit zuby. Vím, jak si oplachuješ obličej a jak se vždy při zavírání skřínky objeví na zlomek vteřiny záblesk v zrcadle.

Sleduju tě, jak se oblékáš a váháš, co si dnes na sebe vzít. Pozoruju, co si chystáš k jídlu. Jsem s tebou, když odcházíš a kontroluješ, zda je zamčeno.

Vnímám každý tvůj krok cestou do práce. Naslouchám, o čem se se svými kolegy bavíš i to, jak jim při odchodu přeješ pěkný den.

Vidím tě, když přicházíš zpátky domů, vyzouváš si boty a odkládáš klíče na přilehlou poličku. Všímám si, jak ti při odpočinku u televize začínají klesat víčka. Pozoruju, jak vypínáš televizi, zhasínáš světlo a odcházíš směrem do koupelny. Stojíš před zrcadlem a tvůj výraz ve tváři dokazuje, jak jsi ze všeho už unavený. Cítím tvůj neklid, který ale nebude trvat věčně.

Koukám na tebe, když konečně usínáš. Tvůj dech zpomaluje, tělo se uvolňuje, až přichází naprostý klid.

Byl jsem ti na blízku. Nenápadný, trpělivý. Ale teď už je na čase, abys šel se mnou…

Protiatomový kryt

Již je to téměř 200 dní, co nás všechny poslali do protiatomového krytu, abychom se schovali před hrozbami probíhající jaderné války. Tenkrát nám bylo sděleno, že dokud nebude venku bezpečno, nikdo nesmí z krytu ven. Od té doby tady přežíváme - já, moje žena a syn. V poslední zprávě, která se k nám dostala, bylo sděleno, že jakmile to bude možné, všechny nahlášené kryty navštíví příslušníci armády s tím, že se můžeme vrátit zpět na povrch.

Jenže to bylo před více než půl rokem. Skrz tlusté stěny a silné dveře není z venku nic slyšet. Nikdo asi nepočítal s tím, že by to mohlo trvat takhle dlouho. Zásoby se nám pomalu, ale jistě, tenčí. Napadlo nás, zda na nás třeba nezapomněli, nebo jestli není vchod do bunkru zasypaný a proto nás nekontaktovali. Bylo mi jasné, že bude potřeba učinit rozhodnutí. Moje žena byla jednoznačně proti, jelikož věřila, že pro nás přijdou. Nakonec jsme ji se synem přesvědčili, že bychom to měli udělat. Domluvili jsme se tak, že zkusím vyjít ven. Pokud to na první pohled nebude bezpečný, okamžitě se vrátím. Rodina mezitím na mě počká dole a já ji budu informovat.

Postavil jsem se ke vchodovým dveřím a zhluboka se nadechl. Naposledy jsem se ještě otočil směrem k rodině. Srdce mi bušilo jak už dlouho ne a dlaně jsem měl celé zpocené. Vší silou jsem zabral za těžké dveře, které se pomalinku otevírali. Nejprve jsem jen částečně vykoukl, ale pak jsem vyšel ven. Zdálo se, že mi nic nehrozí. Nebylo nic slyšet a ani cítit ve vzduchu. Krajinu kolem sebe jsem vůbec nepoznával. Tam, kde bývaly domy, byly teď jen sutiny. Nikde žádná zeleň, spíš to vypadalo, jako by bylo vše zasypáno vrstvou prachu. Bylo ticho, úplný ticho. Nikde nebyli lidi a nebylo slyšet ani zvuky zvířat. S mírnou nejistotou jsem udělal prvních pár kroků vpřed. Otočil jsem se směrem ke krytu a zavolal jsem, že jsem v pořádku a že jsme nejspíš sami. Raději jsem chtěl, ať ještě chvíli počkají na potvrzení, než se vydají za mnou.

Krátce na to, co jsem vykřikl směrem ke krytu, jsem z dálky uslyšel šramot, něco jako když se sesype kamení. Zbystřil jsem a upřeně jsem zíral směrem, odkud se zvuk ozval. V dáli se něco mihlo. Polil mě studený pot. To, co jsem spatřil, se pomalu přibližovalo ke mně. Zatím to bylo moc daleko na to, abych se cítil v ohrožení. Zdálo se mi, že by to mohl být člověk a tak jsem na něj zavolal a jednou rukou mával. Ukázalo se, že jsem měl pravdu. Jak se postava postupně přibližovala, bylo poznat, že jde o dalšího člověka. Zavolal na mě nazpátek. Když už byl vzdálený jen několik metrů ode mě, bylo patrný, že není ozbrojený. Měl na sobě dlouhý černý plášť a tvář si cestou zahaloval kapucí, nejspíš proto, aby se mu vířící se prach ze sutin nedostal do obličeje.

Poté, co dorazil ke mně, byla v jeho obličeji vidět radost, že po nějaké době potkal dalšího člověka. Prohodili jsme několik vět a pak jsem ho pozval dolů do krytu, abychom nestáli na té nehostinné půdě. Vypadal jako milý, zdvořilý mladý muž. Vyprávěl nám, že se už několik měsíců potuluje po venku a hledá další přeživší, ale až dodnes bez úspěchu. Říkal, že je venku možné se volně pohybovat, ale po válce došlo zřejmě vlivem radiace nebo nějakých pokusů ke zmutování zvířat a možná i lidí. To je podle něj i důvod, proč nejsou slyšet zvířata. Menší druhy zmizely a zůstala jen velká zvěř, která ale zmutovala a loví cokoliv, co jim přijde do cesty.

Moje žena mu nevěřila. Vzala mě bokem a zpochybňovala věci, které nám vyprávěl. Nechtěla to řešit před ním, aby ho neurazila nebo nenaštvala. Všimli jsme si, že se furt kolem sebe rozhlíží a působí neklidně a nervózně. Manželka z něj neměla vůbec dobrý pocit a požádala mě, abych se ho pokusil nějak taktně zbavit. Když jsme se vrátili za ním, uvrhl na nás nepříjemný pohled. Nejspíš tušil, že bychom byli raději, kdyby u nás vůbec nebyl. Nervózně poklepával prsty a podupával jednou nohou. Zeptal jsem se ho, jestli je mu dobře. V tu ránu se na nás vrhl. Ostrými tmavými drápy, které měl místo nehtů, sekl mojí ženu do krku a tím ji způsobil silné krvácení. Poté okamžitě přiskočil ke mně, dal mi ránu do hlavy, až jsem upadl a zakousl se mi do ruky. Ležel jsem nehybně na zemi. Chtěl jsem křičet, ale nemohl jsem. Viděl jsem jen svého syna, jak se třese v rohu místnosti, a věděl jsem, že ho nedokážu ochránit. Už mu nebylo pomoci.