„Kde to jsem?“ vyjekl se zděšením v hlase Richard. Koukal
kolem sebe, ale nikde nic. Všude kolem něj bylo jen bílo. Žádná podlaha, strop
či nebe, ani stěny. Přesto stál nohama pevně na zemi. Po chvíli rozhlížení se
vydal na cestu vstříc. Každý krok byl jako pohyb v husté mlze, ale když se
otočil, nebyla za ním žádná stopa. Nebe, jestli se tomu tak dalo říkat,
postupně temnělo. Kolem se rozléhal šepot, tichý a vzdálený, ale přesto ho
slyšel jasně. Už bylo poměrně šero, když zahlédl v dáli před sebou něco, co na
tu vzdálenost nebyl schopný rozeznat. V domnění, že by to mohla být jeho
záchrana, ještě přidal do kroku.
Po několika minutách došel k velké vodní ploše. „Vítej“
ozvalo se ze tmy. „Kdo to řekl? Co jsi zač?“ zeptal se vyděšeně Richard. Poté
se ze tmy vynořila vysoká postava zahalená do černého roucha. Nebyl ji vidět
obličej, ani jiné části těla. „Kdo jsem? Ha! Ty asi nevíš, co se stalo,
chlapče, viď že ne? Zemřel jsi tragickou smrtí. Mým úkolem je, tě převést na
druhou stranu, na onen svět.“
„Cože?! To přece není možný. Vždyť tu jsem, dýchám, chodím.
Nemůžu být mrtvej! To je nesmysl!“
„Ale kdeže, teď jsi u mě, v Říši mrtvých. Odsud vedou pouze
dvě cesty.“ řekl tajemný hlas chladně.
„Takže, ty jsi smrt?“ vykoktal ze sebe Richard, který stále
nemohl uvěřit tomu, co se právě děje.
„Smrt? Ne… Smrt nejsem. Já jsem ten, kdo tě vede dál… Nebo
zpět. Ve vašem světe známý jako Cháron.“
„Říkal jsi, že jsou odsud dvě cesty. Jestli je pravda, co
jsi říkal a opravdu jsem umřel, udělám cokoliv, abych se mohl vrátit mezi
živé.“
„Cokoliv říkáš? To rád slyším. Myslím, že se dohodneme.“
řekl tónem, který zněl radostně.
„Rozhodně! Nemůžu umřít. Mám rodinu, děti, přátele. Je toho
tolik, co jsem ještě nestihl. Musím zpátky!“ řekl se zoufalstvím v roztřeseném
hlase.
„Inu dobrá. Jedna cesta vede přes vodu do věčného zatracení,
ta druhá vede zpátky do života. Je na tobě, kterou cestu zvolíš. Pamatuj však,
že to nebude bez následků.“
„Co ode mě chceš? Udělám to!“
„Chceš zpátky? Dobrá, ale musíš mi přinést jinou duši. Jen
tak vykoupíš tu svou. Musí to však být duše mladá. Jak se tedy rozhodneš?“
Richardovi se podlomila kolena. Ruce se mu třásly. “Tohle
nejde… nemůžu…“ šeptal si. Ale pak si vzpomněl. Jeho děti a žena. Co když by je
jeho smrt zničila? „Musím zpátky…“ Sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl z ní fotku
své rodiny. Po chvíli doprostřed fotky ukápla první slza.
„Jak ses teda rozhodl?“ ozval se tajemný hlas „chceš se
vrátit?“. Richard beze slova a slzami v očích pomalu přikývl. „Dobrá tedy.
Vrátím tě zpět. Máš 24 hodin, aby si za sebe poslal náhradu. Pokud to neuděláš,
vezmu si tě zpátky.“ poté se tajemná postava otočila zády a zmizela ve tmě.
Richard zalapal po dechu a prudce se posadil. Celý potlučený se probral. Ostrá bolest mu projela tělem. V ruce svíral fotku své rodiny zmáčenou slzami. Přesně věděl, co bude potřeba udělat...
Žádné komentáře:
Okomentovat