Protiatomový kryt

Již je to téměř 200 dní, co nás všechny poslali do protiatomového krytu, abychom se schovali před hrozbami probíhající jaderné války. Tenkrát nám bylo sděleno, že dokud nebude venku bezpečno, nikdo nesmí z krytu ven. Od té doby tady přežíváme - já, moje žena a syn. V poslední zprávě, která se k nám dostala, bylo sděleno, že jakmile to bude možné, všechny nahlášené kryty navštíví příslušníci armády s tím, že se můžeme vrátit zpět na povrch.

Jenže to bylo před více než půl rokem. Skrz tlusté stěny a silné dveře není z venku nic slyšet. Nikdo asi nepočítal s tím, že by to mohlo trvat takhle dlouho. Zásoby se nám pomalu, ale jistě, tenčí. Napadlo nás, zda na nás třeba nezapomněli, nebo jestli není vchod do bunkru zasypaný a proto nás nekontaktovali. Bylo mi jasné, že bude potřeba učinit rozhodnutí. Moje žena byla jednoznačně proti, jelikož věřila, že pro nás přijdou. Nakonec jsme ji se synem přesvědčili, že bychom to měli udělat. Domluvili jsme se tak, že zkusím vyjít ven. Pokud to na první pohled nebude bezpečný, okamžitě se vrátím. Rodina mezitím na mě počká dole a já ji budu informovat.

Postavil jsem se ke vchodovým dveřím a zhluboka se nadechl. Naposledy jsem se ještě otočil směrem k rodině. Srdce mi bušilo jak už dlouho ne a dlaně jsem měl celé zpocené. Vší silou jsem zabral za těžké dveře, které se pomalinku otevírali. Nejprve jsem jen částečně vykoukl, ale pak jsem vyšel ven. Zdálo se, že mi nic nehrozí. Nebylo nic slyšet a ani cítit ve vzduchu. Krajinu kolem sebe jsem vůbec nepoznával. Tam, kde bývaly domy, byly teď jen sutiny. Nikde žádná zeleň, spíš to vypadalo, jako by bylo vše zasypáno vrstvou prachu. Bylo ticho, úplný ticho. Nikde nebyli lidi a nebylo slyšet ani zvuky zvířat. S mírnou nejistotou jsem udělal prvních pár kroků vpřed. Otočil jsem se směrem ke krytu a zavolal jsem, že jsem v pořádku a že jsme nejspíš sami. Raději jsem chtěl, ať ještě chvíli počkají na potvrzení, než se vydají za mnou.

Krátce na to, co jsem vykřikl směrem ke krytu, jsem z dálky uslyšel šramot, něco jako když se sesype kamení. Zbystřil jsem a upřeně jsem zíral směrem, odkud se zvuk ozval. V dáli se něco mihlo. Polil mě studený pot. To, co jsem spatřil, se pomalu přibližovalo ke mně. Zatím to bylo moc daleko na to, abych se cítil v ohrožení. Zdálo se mi, že by to mohl být člověk a tak jsem na něj zavolal a jednou rukou mával. Ukázalo se, že jsem měl pravdu. Jak se postava postupně přibližovala, bylo poznat, že jde o dalšího člověka. Zavolal na mě nazpátek. Když už byl vzdálený jen několik metrů ode mě, bylo patrný, že není ozbrojený. Měl na sobě dlouhý černý plášť a tvář si cestou zahaloval kapucí, nejspíš proto, aby se mu vířící se prach ze sutin nedostal do obličeje.

Poté, co dorazil ke mně, byla v jeho obličeji vidět radost, že po nějaké době potkal dalšího člověka. Prohodili jsme několik vět a pak jsem ho pozval dolů do krytu, abychom nestáli na té nehostinné půdě. Vypadal jako milý, zdvořilý mladý muž. Vyprávěl nám, že se už několik měsíců potuluje po venku a hledá další přeživší, ale až dodnes bez úspěchu. Říkal, že je venku možné se volně pohybovat, ale po válce došlo zřejmě vlivem radiace nebo nějakých pokusů ke zmutování zvířat a možná i lidí. To je podle něj i důvod, proč nejsou slyšet zvířata. Menší druhy zmizely a zůstala jen velká zvěř, která ale zmutovala a loví cokoliv, co jim přijde do cesty.

Moje žena mu nevěřila. Vzala mě bokem a zpochybňovala věci, které nám vyprávěl. Nechtěla to řešit před ním, aby ho neurazila nebo nenaštvala. Všimli jsme si, že se furt kolem sebe rozhlíží a působí neklidně a nervózně. Manželka z něj neměla vůbec dobrý pocit a požádala mě, abych se ho pokusil nějak taktně zbavit. Když jsme se vrátili za ním, uvrhl na nás nepříjemný pohled. Nejspíš tušil, že bychom byli raději, kdyby u nás vůbec nebyl. Nervózně poklepával prsty a podupával jednou nohou. Zeptal jsem se ho, jestli je mu dobře. V tu ránu se na nás vrhl. Ostrými tmavými drápy, které měl místo nehtů, sekl mojí ženu do krku a tím ji způsobil silné krvácení. Poté okamžitě přiskočil ke mně, dal mi ránu do hlavy, až jsem upadl a zakousl se mi do ruky. Ležel jsem nehybně na zemi. Chtěl jsem křičet, ale nemohl jsem. Viděl jsem jen svého syna, jak se třese v rohu místnosti, a věděl jsem, že ho nedokážu ochránit. Už mu nebylo pomoci.