Hrací skříňka

Naše rodina má ve vlastnictví již po několik generací prokletou starožitnou hrací skříňku. Podle historky, která je v naší rodině předávaná z generace na generaci, se jedná o skříňku, která byla nalezena v domě, kde došlo k násilnému vyvraždění celé rodiny. Tento předmět si jeden z mých dávných předků, který případ vyšetřoval, odnesl domů z místa činu, jako dárek pro svou choť. Skříňka sloužila jako nádherná bytová dekorace. Její naleštěný dřevěný povrch, je ze všech stran zdobený různými ornamenty a v rozích lze spatřit ručně vyřezávané růžičky. Po otevření vyvstane panenka v dobových šatech, která se, během toho, co hraje romantická melodie, otáčí kolem své osy. Když jsme ji viděli naposledy, zdálo se, že už musí být dávno nefunkční, jelikož se nám ji nedařilo nijak zprovoznit. Jakmile ale sama od sebe začne hrát, vždy někdo v rodině nečekaně zemře.

Někomu by mohlo připadat zvláštní, že skřínku po tom všem stále máme, ale v tom je právě ten háček, vždycky se zase někde objeví. Pokusili jsme se ji vyhodit, ale druhý den byla zase zpátky na původním místě. Když jsme se stěhovali, záměrně jsme ji v domě nechali, ale po přestěhování do nového bydliště, jsme ji opět objevili na půdě. Tenkrát jsme se ze zoufalosti rozhodli, že ji zničíme, i když to byl nádherný předmět s historickou hodnotou. Vhodili jsme ji do krbu a ujistili se, že lehne popelem, ale na druhý den stála na krbové římse.

Prozatím naposledy zahrála v ten den, kdy zemřela moje milovaná babička. Náš příběh jsme povyprávěli knězi, kterého jsme požádali o vysvěcení skřínky i odborníkovi na paranormální jevy, ale ani jeden z nich nepociťoval, že by se skřínkou bylo něco v nepořádku. Naše rodina tak i nadále žije v neutuchajícím strachu. Bojíme se dne, kdy se opět rozezní její líbezné tóny. Víme, že až je znovu uslyšíme, bude to znamenat konec – konec pro jednoho z nás.

Seance hrůzy

Tak jako každý pátek, se i tentokrát sešla parta kamarádů na obvyklém místě. Na hospodu nebyla nálada a v blízkém okolí zrovna neprobíhalo žádné sportovní utkání ani koncert, na kterém by se mohli společně zabavit. Proto Jindřich navrhl ostatním, že by mohli jít k němu domů. V posledních dnech četl jednu zajímavou knihu o okultizmu a tak přišel s tím, že by mohli, po vzoru lidí z knihy, zkusit vyvolávání duchů. Zbylým kamarádům se to ze začátku moc nepozdávalo, ale nakonec na to kývli a společně se vydali k Jindřichovi domů.

U Jindřicha zatáhli závěsy a zapálili svíčky, aby místo mělo tu správnou atmosféru. Poté se posadili ke kulatému stolu. Jindřich před sebou měl otevřenou knihu, ze které přátelům předčítal, aby se naladili na stejnou vlnu a věděli, co a jak mají dělat a co je čeká. Po krátké instruktáži se všichni přísedící chytili za ruce. „Koho budeme jako vyvolávat, kámo?“ zeptal se Honza sedící po Jindřichově levé ruce. „Musí to být někdo konkrétní“. „Tak co navrhuješ?“ obrátil se na Honzu. „Cože?! Já ani nic takovýho dělat nechci, vždyť je to nebezpečný“. Jindřich se jen pousmál. „Prosím tě, nebuď takovej posera. Co by se jako mohlo stát?“ Ozval se Marek sedící naproti Honzovi. „Hej a co třeba, kdybychom vyvolali vraha ze Sebranic?“ Navrhl poslední člen osazenstva Tomáš. „Tak seš magor?! Ten chlap zabil asi 15 lidí a pak se sám zastřelil. Dokonce to byl takovej pošuk, že každou oběť zabil jiným způsobem. Na to rovnou zapomeňte…“ vykřikl Honza zděšeně, vstal od stolu a při vzpomínce na novinový článek o tomto člověku doslova zbledl ve tváři. „Ha! Ty jsi génius, člověče!“ řekl s ledovým klidem v hlase Jindřich. „A ty neblbni a sedni si zpátky. Akorát moc koukáš na filmy, nic víc“. Honza si teda pomalounku s nedůvěrou v očích přisedl zpátky ke stolu.

Poté, co se všichni usadili ke stolu, se opět chytili za ruce a následně zavřeli oči. Zahájili seanci. Několikrát zopakovali věty uvedené v knize. Zdálo se, že se nic neděje. „Asi to nefunguje. Všechny tyhle knihy jsou jen bláboly. Vidíš Honzo, říkal jsem, že ti nic nehrozí“ řekl napůl zklamaným hlasem Jindřich. Jakmile však všichni otevřeli oči a navzájem se pustili, zhaslo v místnosti světlo a po několika vteřinách zase naskočilo zpět. „To nemyslíš vážně, že ne? Tohle není sranda kluci…“ vykřikl zděšeně Honza „vždyť mě můžete zabít. Víte, že mám slabé, nemocné, srdce“ dodal a všiml si, že kniha na stole je najednou zavřená. Všichni čtyři, jak seděli u stolu, se náhle otočili směrem ke kuchyni, když uslyšeli ránu a jakoby zvuk rozbitého skla. Marek se rozklepal a Tomáš prudce vstal od stolu. „Jestli je tohle všechno tvůj výmysl, tak jsi teda pěknej vůl.“ řekl Tomáš, zatímco šel směrem ke vchodovým dveřím domu „pojďte, jdeme pryč, já už tady nebudu ani minutu“ dodal s prosebným výrazem ve tváři. „Kluci, to byla jen náhoda. Světlo tady bliká pořád, vždyť je to starý dům“ řekl Jindřich. „A co ta rána? Tu vysvětlíš jak?“ ozval se naštvaným hlasem Marek, který už si to také šinul ke dveřím. „Tohle mi jako sranda nepřijde“ řekl se zklamáním v hlase Honza a šel za ostatními směrem ven. Poslední, co Jindřich ještě stihl říct, než se za kamarády zabouchly dveře, bylo „jen si jděte, když jste takový poserové.“ Pak dodal ještě několik dalších vět, ale ty, už jeho kamarádi neslyšeli.

Jindřich se usadil zpět ke stolu, položil ruce na knihu a nehybně tam seděl, jako kdyby se snažil nasát skrz knihu další vědění. Seděl tam takto s naprostým klidem, děsivým, trochu křečovitým úsměvem ve tváři a oči měl zarudlé, jak kdyby celou předešlou noc nespal. Kniha ho úplně pohltila. Ostatní kluci se mezitím rozešli a samostatně vyrazili směrem ke svým domovům. Marek, který to měl domů nejdál, nasedl do auta a odjel. Ostatní dva šli pěšky. Všichni tři však cestou pociťovali neklid a strach a s nejistotou ve tváři se rozhlíželi kolem sebe, jako kdyby je měl někdo sledovat.

Marek, který byl ještě pořád naštvaný na Jindřicha za to, co se v domě stalo, se rozhodl, že se po cestě ještě zastaví v obchodě a koupí si na večer pivko na uklidnění. Jel o něco rychleji, než by dle předpisů měl a jak byl částečně naštvaný, nervózní a vystrašený, nevěnoval stoprocentní pozornost řízení. Na rovném úseku začal pátrat po peněžence. U sebe jí neměl, ale nakonec ji našel v kastlíku na místě spolujezdce. Jak ji však vytahoval, spadla mu dolů pod sedačku. Natáhl se pro ni, a když pak zvedl hlavu, uviděl jen, jak z pravé strany blížící se křižovatky jede jiné vozidlo. Při té rychlosti si nebyl zcela jistý, ale připadalo mu, jakoby ve vozidle přijíždějícím zprava, zahlédl černou postavu a drobné červené světlo. Silně sešlápl brzdu, ale nic se nestalo. Na poslední chvíli se pokusil ještě strhnout volant na stranu, ale následoval už jen prudký náraz a ozvala se obrovská, ohlušující rána.

Honza celý ten večer bral ze všech nejhůř. Bylo mu zle, celý se klepal a těšil se domů, až zaleze do postele a pokusí se na všechno tohle zapomenout. I když nebyl zrovna v nejlepším rozpoložení, stejně se, ostatně jako vždy, když šel touto cestou domů, vydal skrz úzkou temnou uličku, která mu cestu domů zkrátila o několik desítek metrů. Zhruba v polovině uličky zaslechl kovové řinčení, jak když se převrátí popelnice. Se strachem se otočil, ale nikde nic neviděl. Jakmile se však otočil zpět, byla v jeho bezprostřední blízkosti temná, více jak dva metry vysoká, děsivě vyhlížející postava. Honza se neskutečně vylekal tak, až spadl na zem. V tu chvíli se chytil pravou rukou na hrudníku v oblasti srdce a začal lapat po dechu. Bolest na hrudi byla na tolik silná, že mu ani neumožňovala zavolat o pomoc. Pomalu začal ztrácet vědomí. Poslední co uviděl, než naposledy vydechl, byla černočerná silueta, postava bez tváře, jen se dvěma červenými body místo očí, která nad ním stála a pozorovala jeho utrpení do posledního výdechu.

Tomáš si po cestě domů přehrával události večera. Uvědomoval si, že to byl právě on, kdo navrhl, že by mohli vyvolávat ducha známého masového vraha a necítil se kvůli tomu vůbec dobře. Doufal, že se na všechno co nejdříve zapomene a nijak to ani nepoznamená jejich přátelství. Když přišel k domu, se zděšením zjistil, že je odemčeno. Opatrně a co možná nejtišeji vstoupil dovnitř. Všude byly poházený věci, ale nezdálo se, že by byl zloděj ještě na místě. V bytě se rozprostíralo hrobové ticho. Vydal se se vší opatrností prozkoumat byt. Když vstoupil do kuchyně a chtěl rozsvítit, přiskočilo k němu z temnoty rohu místnosti něco, co připomínalo lidskou bytost a několikrát ho to zezadu bodlo nožem. Tomášovo bezvládné tělo se pomalu sesunulo k zemi.

Jindřich, který stále seděl u stolu s rukama položenýma na knize, měl již úsměv od ucha k uchu a oči temně rudé. Jako by věděl, co se stalo jeho přátelům, a měl z toho neskrývanou radost. S tímto děsivým výrazem vstal od stolu. Jeho pohyby byly strnulé, jako kdyby tělo nepatřilo jemu. Jindřich se vydal směrem do své ložnice, jako náměsíčný, nevnímal okolí ani šero místnosti. Když minul okno, v jeho odrazu se zablýskly oči plné zlověstného rudého světla, jako by už nepatřily člověku.

Nikdy se nevrátíš

Okolí svého bydliště většinou dobře znáte, a pokud se přestěhujete na nové místo, tak máte přirozenou touhu zjistit, co se ve vašem novém bydlišti nachází zajímavého. Mirek, který ještě neměl ani pořádně vybaleny všechny věci a umístěny na své nové místo, se rozhodl pro průzkum nového okolí. Věřil, že krásné prostředí a čerstvý vzduch mu pomohou na chvíli přijít na jiné myšlenky, než bylo stěhování. Vzal svého nejlepšího kámoše, labradora Frankieho, a vyrazili na procházku do nedalekého lesa. „Pojď Frankie, určitě se ti tady bude líbit a třeba ti i po cestě najdeme psí kámošku“ řekl Mirek natěšeně.

Jak tak společně bloudili lesem a popadané listí jim šustilo pod nohami, ani moc nevnímal, kam vlastně jdou, jen si užíval ten pocit volnosti. Najednou Frankie něco zavětřil a zaštěkal. Mirek zpozorněl a všiml si, že jen několik metrů od nich trčí ze země nějaká ohnutá trubka připomínající periskop ponorky. Pomalu se k ní přiblížili. „To je zvláštní, že?“ obrátil se na Frankieho, který trubku zrovna očichával „co to může být a kam to asi vede? Co říkáš na to, kdybychom to prozkoumali, kamaráde?“ Frankie zvedl hlavu a štěknul na znamení souhlasu.

Společně začali pročesávat okolí. Po asi 200 metrech najednou začal Frankie opět štěkat. Stáli před těžkými kovovými dveřmi, které byly zasypány popadaným listím. Jakmile Mirek uvolnil přístup, nejistě se rozhlédl a rozhodl se, že se pokusí dveře otevřít. Kupodivu nebyl vchod nijak uzamčený ani jinak zabezpečený, ale byly pořádně těžký. Poté, co dveře otevřel, vyvanul se z nich takový podivný vánek, ze kterého se Mirek otřásl. Všiml si, že Frankie pomalu couval od vchodu s děsem ve tváři. „Neboj Frankie, jen nakouknu a hned mažeme domů, dobře?“ snažil se psa uklidnit, ten ale jen varovně vyštěkl. Jak se Mirek pomalu přibližoval ke vchodu, začal Frankie čím dál tím víc vyvádět. Poskakoval, štěkal a kňučel. Mirkovi to ale nedalo, musel pokračovat, jako by ho něco táhlo dovnitř. Byl jak v transu, že si ani nevšiml, že ho Frankie nenásleduje.

Sešel několik schodů do chodby, která mu připomínala tunel vedoucí do bunkru nebo protiatomového krytu. Jelikož nebylo moc dobře vidět, vytáhl telefon, aby si posvítil. V tu chvíli se ozvala strašlivá rána, která byla ještě znásobena ozvěnou tunelu. Nastala naprostá tma a jediný, co se ozvalo, byl vzdalující se běh listím. „No skvělý, tma jak v pytli, jsem tu zavřenej a ještě mi nejspíš utekl pes… tak to se vážně povedlo“ povzdechl si Mirek. „Nejspíš se ten chudák pěkně vylekal, asi i víc než já sám. Snad se mu nic nestane…“ dodal se smutkem v hlase Mirek, který byl nešťastný, že u sebe nemá svého čtyřnohého parťáka. Jakmile rozsvítil baterku na telefonu, všiml si, že dole není žádný signál. Vydal se zpět ke dveřím, které ale otevřít nešly, jako by na už tak těžké dveře ještě někdo něco položil. Několikrát zkusil Frankieho zavolat, ale věděl, že je to zbytečný. Zaprvé ho slyšel běžet pryč a za druhé by mu jen těžko pomohl s otevřením dveří. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než se vydat chodbou, která se předním rozprostírala.

Necítil se tam vůbec dobře. Mráz mu běhal po zádech, až měl husí kůži po celém těle. Nevěděl, jestli je horší ten malý uzavřený prostor, nebo fakt, že je tam naprosté hrobové ticho. Po několika metrech si všiml nápisu vyrytého do zdi „Není návratu“ a vyjekl hrůzou. Rozbušilo se mu srdce a polil ho pot. Pokračoval dál tajemnou chodbou. Pociťoval, že něco není v pořádku. Neustále se ohlížel, aby se zbavil nepříjemného pocitu, že ho někdo sleduje. Najednou se ozvalo křupnutí. Mirek věděl, že na něco šlápl, ale podle zvuku nebyl schopen identifikovat, co by to mohlo být. Otočil baterku směrem k zemi a zařval tak, až se otřásly stěny. Na zemi byla lidská kostra, u jejíž ruky byl starý rezavý hřebík s bílým hrotem od omítky. Posvítil na stěnu, o kterou se pozůstatek těla opíral, a uviděl vyryté čáry. Takové, které znal z filmových vězeňských cel, kde si trestanci značili počet dní strávených ve vězení. Tady ale těch rýh byly desítky, možná stovky. „To přece není možný“ špitnul s hrůzou Mirek. Když se pak s baterkou rozhlédl po okolí, všiml si, že kostí tam leží spousta, jakoby tu skončila uvězněna celá družina lidí.

Mirek začal panikařit a křičet, ale jediný, co se ozývalo, byla jeho vlastní ozvěna. Vzal nohy na ramena a utíkal, ale velmi záhy narazil na konec. Chodba nikam nevedla, byla tam opět jen stěna. Na stěně bylo, nejspíše krví, napsáno několik hesel jako „Tohle je tvůj konec“, „Nikdy se nevrátíš“ a „Zůstaneš tu navždy“. Mirek začal upadat do zoufalství. Bušil na stěnu a křičel, ale nebylo mu to nic platný. Jakmile se trochu uklidnil, rozhodl se pro návrat ke vchodovým dveřím, protože jinou možnost neviděl. Věřil, že když se dostal dovnitř, musí se i dostat ven. Šel zpět touto dlouhou, prázdnou, chladnou chodbou pěkných pár minut. Jediné co se ozývalo, byly jeho kroky a rychlý tlukot srdce. Když opět dorazil k vyrytému nápisu „Není návratu“ mobil náhle zhasnul a nešel nahodit zpět. Kolem něj se rozprostřela naprostá tma, ve které neviděl na krok. V ten moment pochopil osudovost tohoto sdělení.

Nejsi na řadě

Občas se někomu přihodí v životě něco špatného a občas se to na člověka sype ze všech stran a už to dál nezvládá. Mnozí se to snaží překonat, ale jsou i tací, co to prostě a jednoduše vzdají. To je i případ Lucie – rozchod po mnohaletém vztahu, vyhození ze zaměstnání a úmrtí blízkého člověka. To vše v horizontu necelého měsíce.

Temné myšlenky měla Lucie už i dříve, ale události posledních dní ji definitivně přiměli k realizování sebevraždy. Se zarudlýma očima z nepřetržitého pláče a v již naprosté zoufalosti sáhla po lécích, které měla doma uschovány v malé krabičce u lékárničky. Aby zvýšila účinnost a tím i pravděpodobnost dosažení svého cíle, spolykala celou hrst různých prášků najednou a celé to zapila velkou sklenicí vodky a následně ulehla do postele. Netrvalo dlouho a udělalo se jí nevolno. Snažila se to držet, co nejdéle se dalo, ale nakonec, všechno tak jak bylo, vyzvracela.

Pochopila tedy, že tudy cesta nevede, ale ze svého přesvědčení neustoupila. Rozhodla se tedy zvolit jiný způsob. Vydala se do potemnělé garáže, kde ze stropu místnosti zavěsila silný provaz, na kterém uvázala smyčku. Lano vytáhla, co nejvýše to šlo, přisunula stoličku a smyčku natáhla přes hlavu. S prázdným výrazem v obličeji naposledy utřela slzy a následně pod sebou stoličku shodila. Naprosto nečekaně se však toto poměrně silné lano přetrhlo. Nevěřila vlastním očím, ale to, co se stalo, ji nejen vehnalo další příliv slzí do tváře, ale začala upadat to ještě větší deprese a zoufalství.

S křikem a v úplné agónii přiběhla do chladné koupelny, kde z umyvadla sebrala žiletku na holení. O okraj umyvadla rozbila plastovou část, která držela břit. Podívala se na sebe do zrcadla. Teď už byla spíše rozčílená a s výrazem jasně říkajícím, že tentokrát už to vyjde, vrazila svému odrazu pěstí, až se zrcadlo rozletělo na milion střípků a přitom si pořezala pěst. Bez zaváhání uchopila pevně žiletku do své levé ruky a přeťala si žíly na své druhé ruce. V tu chvíli upadla do bezvědomí.

Zdálo se jí, jakoby viděla anděla. Jasně bílá, zářící postava, která v ní vyvolávala pocity radosti a bezpečí se k ní pomalu přibližovala. Když byla až u ní, natáhla k ní ruku a to ji zalilo příjemným teplem. Neviděla ji do tváře, pouze uslyšela, jak ji říká „Ještě nejsi na řadě“. V tu ránu se probudila na zemi své koupelny. Strach, úzkosti a zoufalost najednou byli pryč. Podívala se na své zápěstí, ale žádné poranění tam nebylo. Když vstávala, povšimla si, že nepoškozená žiletka leží u umyvadla na stejném místě jako vždy. Chtěla se zkontrolovat v zrcadle, které k jejímu překvapení bylo v pořádku, jen bylo celé zamlžené a jakoby na něj někdo prstem napsal „Ještě nejsi na řadě“.

Zásilka

Před pěti lety mi jedna zásilka změnila život, a dodnes mě to pronásleduje v těch nejděsivějších snech. Jednoho dne, zhruba před 5 lety, u mě zazvonil doručovatel s tím, že má pro mě zásilku a jestli bych si ji mohl přijít převzít. Zaskočilo mě to, jelikož jsem o ničem nevěděl a sám si nic neobjednával. Mohlo se však jednat třeba o překvapení od někoho z mých přátel nebo rodiny. Malou hnědou krabici jsem tedy převzal.

Místo, kde obvykle bývá uveden odesílatel, zelo prázdnotou a na místě adresáta, byla pouze úhledným písmem napsána má adresa. Za převzetí se neplatilo a tak jsem to nijak hlouběji nezkoumal a balíček si od doručovatele převzal. Po otevření na mě čekal šok, který by mi jen těžko někdo uvěřil. Uvnitř balíčku se nacházelo něco zabaleného do papírového kapesníku. Když jsem papírový kapesník rozbalil, zatajil se mi dech. Chvíli jsem tomu odmítal uvěřit. Prst. Skutečný, lidský prst. Udělalo se mi mdlo. Všiml jsem si, že na pomačkaném a překvapivě jen málo poskvrněném kapesníku se skrývá nějaký nápis. Stálo tam „Varoval jsem vás!“, napsáno stejným úhledným písmem, jako adresa na krabici. Úplně se mi z toho rozbušilo srdce. Okamžitě jsem kontaktoval mé nejbližší, abych se ujistil, že jsou všichni v pořádku. Snažili se mě uklidnit s tím, že se buďto jedná o nějaký hodně hloupý vtípek, nebo zásilka vůbec nepatří mně, jelikož tomu nic nenasvědčovalo.

Po chvíli, jakmile jsem se trochu uklidnil a vzpamatoval se a přesvědčil jsem se, že se mi to jen nezdá, jsem balíček popadl a tak jak byl, odnesl celý rozklepaný a se strachem v očích na místní policejní stanici. Následovali tři kola výslechu, kde se mě ptali, jak jsem k tomu přišel, čí by to mohl být prst, či zda mě nenapadá, kdo by mohl něco takového udělat. Policie po několika týdnech vyšetřování případ pozastavila na dobu neurčitou. Nepodařilo se jim vypátrat, komu prst patřil, či kdo byl odesílatelem oné zásilky. Několik následujících dní mě policie sledovala, nebo spíše si myslím, že mě hlídali. Nikdy se však případ nepodařilo objasnit. 

Taxikář

 Byl páteční večer a Adam, unavený po dlouhém dni, se chystal domů. Cesta byla daleká, vlastní vozidlo neměl a mačkat se v hromadné dopravě bylo to poslední, co by v tento den chtěl dělat a tak si zavolal taxíka. Při čekání na příjezd taxikáře měl pocit, jakoby mu chlad, který se náhle objevil, projel tělem jako ledový šíp. Když už viděl v dáli bílé vozidlo s nápisem taxi, povšiml si, že přes cestu přeběhla černá kočka. „No to tak ještě scházelo…“ povzdychl si. „Tak kam to bude, mladej?“ zeptal se taxikář poté, co vedle čekajícího Adama zaparkoval vůz. „Dobrý večer, do Vodičkové ulice, prosím“ odvětil Adam. Připoutal se a vydali se na cestu.

Adam si povšiml bledé, starší unavené tváře s prošedivělými vlasy a neupravenými vousy taxikáře, který na první pohled vypadal, že ani on neměl dneska zrovna dvakrát dobrý den. „Tak co mladej, jak to jde? Na víkend nějaký plány?“ prolomil ticho v autě taxikář. „Ale, nic konkrétního, nejspíš se budeme někde poflakovat s přáteli. A co vy pane? Čeká Vás dlouhá noc?“ Taxikář se pousmál lehce zvláštním způsobem a řekl „pro dnešek končím. Jsi můj poslední hochu. Jak tě vysadím, tak pojedu za město k rybníku. Z druhé strany od příjezdové cesty je taková polorozpadlá opuštěná chatka a u ní leží hromada kamení. Je tam takový zvláštní klid, nikde nikdo, je to takový zapomenutý místo. Tam se složím k odpočinku.“ Mezitím dojeli na místo. „To zní zajímavě. A kolik jsem dlužnej?“ zeptal se Adam. „V pořádku hochu, drobný si nech, potřebuješ je víc, než já. Jsem rád, že jsem měl nějakou společnost. Opatruj se a sbohem!“ Rozloučili se a Adam se vydal vstříc domu, kde bydlel.

Druhý den ráno šel Adam kolem novinového stánku a koutkem oka zahlídl známou tvář. To ho zarazilo a tak zastavil, aby se lépe podíval. Na titulní straně novin stálo, že 53 letý M. Suchý je stále pohřešovaný a ani po téměř týdnu se nikomu nepodařilo ho vypátrat. Adam měl jasno, byl to jistě ten taxikář ze včerejška. Neváhal ani vteřinu a vydal se okamžitě na policii. Strážníkovi nahlásil, že osoba, kterou již tak dlouho hledají, je místní taxikář a že s ním včera jel. Pochopitelně mu nikdo nevěřil. Kdyby to byla pravda, určitě by ho už někdo nahlásil. Adam se tedy omluvil s tím, že si ho asi musel splést s někým hodně podobným, ale stále byl uvnitř přesvědčený, že je to on. Promítal si v hlavě včerejší jízdu, a když už byl na odchodu, vzpomněl si, že mu taxikář řekl, kde bude trávit večer. Vrátil se tedy ke strážníkovi a pověděl mu, co bylo to poslední, co mu taxikář řekl. Policista se na Adama nevěřícně podíval, ale zároveň z jeho výrazu ve tváři vyčetl určitý strach a tak se rozhodl, že společně pojedou ono místo prozkoumat.

Když dorazili na místo, zastavili u cesty. „Támhle někde naproti musí být ta chata. Říkal mi, že je to na druhé straně rybníka.“ Strážník, psovod a Adam tedy šli vstříc místu, které taxikář popisoval. Opravdu po několika desítkách metrů zahlédli v dáli ztrouchnivělou starou chatu. „To je ono, to musí být to místo o kterém mi vyprávěl!“ zakřičel s nadšením Adam. Na místě byla neobydlená, stará chata s nepořádkem uvnitř a vzduchem se linul velmi nepříjemný zápach, který ale nedokázali identifikovat. Pes začal psovoda tahat k hromádce kamení jen kousek od chaty. Úplně vyváděl a štěkal jako poblázněný. Když vyšetřující policista odhodil několik kamení stranou, našel uškrceného muže v začínajícím stádiu rozkladu. Policista v něm poznal pohřešovaného muže a Adam si uvědomil, že ho na toto místo dovedl taxikář, který ho vezl včera domů. Pocity, které v tu chvíli Adam prožíval, nelze popsat slovy…

Mrazivá past

Byl teplý letní večer, dny byly ještě dlouhé a Thomas právě se svými přáteli oslavoval povýšení v práci. Musel už pomalu jít, protože slíbil, že bude brzy doma, ale jak už to tak na oslavách bývá, trochu se zdržel. Slunce se už blížilo k obzoru, když se se svými přáteli a kolegy loučil a pomalu se vydal na cestu. Domů to měl poměrně daleko, a tak uvažoval, jestli má jít cestou, kterou je zvyklý, anebo si to zkrátit přes les, který by jinak musel celý obcházet. Jelikož nechtěl přijít domů až za tmy, rozhodl se pro les.

V lehké obuvi tedy vešel do lesa a šel přímo za nosem, mimo jakoukoliv označenou nebo vyšlapanou cestu. Slunce pomalu zapadalo a začala padat tma. Přidal tedy do kroku. Celou dobu se cítil nesvůj a rozhlížel se kolem sebe, jakoby měl za to, že v lese není sám. Přicházející tma a hra stínů a světla mu zrovna na odvaze nepřidávala. Najednou zaslechl takový podivný zvuk, jako když někdo hodí kamenem do stromu. Když se ale rozhlédl, nikde nic neviděl a měl za to, že se mu to jen zdálo, ale raději ještě přidal do kroku. Náhle se ozval další silný, pronikavý zvuk z dálky, jako když někdo šlápne na větev a ta pod tíhou praskne. V tuto chvíli byl již Thomas přesvědčený, že v lese není sám a tak se dal na úprk. Se strachem v očích běžel, co mu síly stačili. Snažil se ohlédnout, aby zjistil, jestli ho někdo nepronásleduje. V tu chvíli se mu pod nohy připletl kořen stromu, který vyčníval nad povrch. Thomas o kořen nešťastně zakopl, když mu jedna z bot zůstala pod kořenem. Poslední, co zahlédl, byla jáma, která v tu chvíli působila jako nastražená past.

Thomase probudila příšerná zima. Drkotaly mu zuby a celý se chvěl. Zděšeně začal křičet a mlátit kolem sebe. Po chvilce se uklidnil. Zjistil totiž, že je uzavřený v nějaké ocelové schránce. Nerozuměl tomu, jak je něco takového možné. Křičel a bouchal o ocelové stěny, ale ničemu to nepomáhalo, akorát pociťoval, jak ho to vyčerpává. Potichu se modlil a koukal kolem sebe, jestli neuvidí nějaký otvor, nebo něco, co by mu pomohlo se dostat ven. Od pusy mu šla pára jak dýchal, a všiml si, že mu začínají modrat prsty. Snažil se mnout si ruce, třít o sebe nohama a vydechovat do dlaní, aby se co nejvíce zahřál. Určitě tam muselo být pod bodem mrazu. Začínal pomalu ztrácet naději a nevěděl co dělat. Dostat ven se nedokázal a nejspíš ani nebyl nikdo v okolí, kdo by ho zachránil. Snažil se tedy uklidnit a šetřit síly v domnění, že se někdo brzy ukáže a osvobodí ho.

Když takhle ležel už několik minut a věděl, že jeho konec se už blíží, protože pro něj už bylo čím dál náročnější vůbec dýchat, zaslechl odemykání dveří. Chtěl na sebe upozornit, ale byl už úplně vyčerpaný a tak zmrzlý, že byl sotva schopen se pohnout. S vypětím posledních sil trochu zvedl hlavu a všiml si, že na palci nohy mu visí lísteček s jeho jménem. V tu chvíli mu došlo, kde se nachází – v márnici.

O několik hodin později byl Thomas nalezen v chladicím boxu márnice patologem, který měl ten den službu. Jak se oblečenému muži podařilo uzavřít se v boxu, nikdo nikdy nevypátral. Záznamy z bezpečnostních kamer márnice byly totiž toho večera všechny poškozeny.