Mrazivá past

Byl teplý letní večer, dny byly ještě dlouhé a Thomas právě se svými přáteli oslavoval povýšení v práci. Musel už pomalu jít, protože slíbil, že bude brzy doma, ale jak už to tak na oslavách bývá, trochu se zdržel. Slunce se už blížilo k obzoru, když se se svými přáteli a kolegy loučil a pomalu se vydal na cestu. Domů to měl poměrně daleko, a tak uvažoval, jestli má jít cestou, kterou je zvyklý, anebo si to zkrátit přes les, který by jinak musel celý obcházet. Jelikož nechtěl přijít domů až za tmy, rozhodl se pro les.

V lehké obuvi tedy vešel do lesa a šel přímo za nosem, mimo jakoukoliv označenou nebo vyšlapanou cestu. Slunce pomalu zapadalo a začala padat tma. Přidal tedy do kroku. Celou dobu se cítil nesvůj a rozhlížel se kolem sebe, jakoby měl za to, že v lese není sám. Přicházející tma a hra stínů a světla mu zrovna na odvaze nepřidávala. Najednou zaslechl takový podivný zvuk, jako když někdo hodí kamenem do stromu. Když se ale rozhlédl, nikde nic neviděl a měl za to, že se mu to jen zdálo, ale raději ještě přidal do kroku. Náhle se ozval další silný, pronikavý zvuk z dálky, jako když někdo šlápne na větev a ta pod tíhou praskne. V tuto chvíli byl již Thomas přesvědčený, že v lese není sám a tak se dal na úprk. Se strachem v očích běžel, co mu síly stačili. Snažil se ohlédnout, aby zjistil, jestli ho někdo nepronásleduje. V tu chvíli se mu pod nohy připletl kořen stromu, který vyčníval nad povrch. Thomas o kořen nešťastně zakopl, když mu jedna z bot zůstala pod kořenem. Poslední, co zahlédl, byla jáma, která v tu chvíli působila jako nastražená past.

Thomase probudila příšerná zima. Drkotaly mu zuby a celý se chvěl. Zděšeně začal křičet a mlátit kolem sebe. Po chvilce se uklidnil. Zjistil totiž, že je uzavřený v nějaké ocelové schránce. Nerozuměl tomu, jak je něco takového možné. Křičel a bouchal o ocelové stěny, ale ničemu to nepomáhalo, akorát pociťoval, jak ho to vyčerpává. Potichu se modlil a koukal kolem sebe, jestli neuvidí nějaký otvor, nebo něco, co by mu pomohlo se dostat ven. Od pusy mu šla pára jak dýchal, a všiml si, že mu začínají modrat prsty. Snažil se mnout si ruce, třít o sebe nohama a vydechovat do dlaní, aby se co nejvíce zahřál. Určitě tam muselo být pod bodem mrazu. Začínal pomalu ztrácet naději a nevěděl co dělat. Dostat ven se nedokázal a nejspíš ani nebyl nikdo v okolí, kdo by ho zachránil. Snažil se tedy uklidnit a šetřit síly v domnění, že se někdo brzy ukáže a osvobodí ho.

Když takhle ležel už několik minut a věděl, že jeho konec se už blíží, protože pro něj už bylo čím dál náročnější vůbec dýchat, zaslechl odemykání dveří. Chtěl na sebe upozornit, ale byl už úplně vyčerpaný a tak zmrzlý, že byl sotva schopen se pohnout. S vypětím posledních sil trochu zvedl hlavu a všiml si, že na palci nohy mu visí lísteček s jeho jménem. V tu chvíli mu došlo, kde se nachází – v márnici.

O několik hodin později byl Thomas nalezen v chladicím boxu márnice patologem, který měl ten den službu. Jak se oblečenému muži podařilo uzavřít se v boxu, nikdo nikdy nevypátral. Záznamy z bezpečnostních kamer márnice byly totiž toho večera všechny poškozeny.