Seance hrůzy

Tak jako každý pátek, se i tentokrát sešla parta kamarádů na obvyklém místě. Na hospodu nebyla nálada a v blízkém okolí zrovna neprobíhalo žádné sportovní utkání ani koncert, na kterém by se mohli společně zabavit. Proto Jindřich navrhl ostatním, že by mohli jít k němu domů. V posledních dnech četl jednu zajímavou knihu o okultizmu a tak přišel s tím, že by mohli, po vzoru lidí z knihy, zkusit vyvolávání duchů. Zbylým kamarádům se to ze začátku moc nepozdávalo, ale nakonec na to kývli a společně se vydali k Jindřichovi domů.

U Jindřicha zatáhli závěsy a zapálili svíčky, aby místo mělo tu správnou atmosféru. Poté se posadili ke kulatému stolu. Jindřich před sebou měl otevřenou knihu, ze které přátelům předčítal, aby se naladili na stejnou vlnu a věděli, co a jak mají dělat a co je čeká. Po krátké instruktáži se všichni přísedící chytili za ruce. „Koho budeme jako vyvolávat, kámo?“ zeptal se Honza sedící po Jindřichově levé ruce. „Musí to být někdo konkrétní“. „Tak co navrhuješ?“ obrátil se na Honzu. „Cože?! Já ani nic takovýho dělat nechci, vždyť je to nebezpečný“. Jindřich se jen pousmál. „Prosím tě, nebuď takovej posera. Co by se jako mohlo stát?“ Ozval se Marek sedící naproti Honzovi. „Hej a co třeba, kdybychom vyvolali vraha ze Sebranic?“ Navrhl poslední člen osazenstva Tomáš. „Tak seš magor?! Ten chlap zabil asi 15 lidí a pak se sám zastřelil. Dokonce to byl takovej pošuk, že každou oběť zabil jiným způsobem. Na to rovnou zapomeňte…“ vykřikl Honza zděšeně, vstal od stolu a při vzpomínce na novinový článek o tomto člověku doslova zbledl ve tváři. „Ha! Ty jsi génius, člověče!“ řekl s ledovým klidem v hlase Jindřich. „A ty neblbni a sedni si zpátky. Akorát moc koukáš na filmy, nic víc“. Honza si teda pomalounku s nedůvěrou v očích přisedl zpátky ke stolu.

Poté, co se všichni usadili ke stolu, se opět chytili za ruce a následně zavřeli oči. Zahájili seanci. Několikrát zopakovali věty uvedené v knize. Zdálo se, že se nic neděje. „Asi to nefunguje. Všechny tyhle knihy jsou jen bláboly. Vidíš Honzo, říkal jsem, že ti nic nehrozí“ řekl napůl zklamaným hlasem Jindřich. Jakmile však všichni otevřeli oči a navzájem se pustili, zhaslo v místnosti světlo a po několika vteřinách zase naskočilo zpět. „To nemyslíš vážně, že ne? Tohle není sranda kluci…“ vykřikl zděšeně Honza „vždyť mě můžete zabít. Víte, že mám slabé, nemocné, srdce“ dodal a všiml si, že kniha na stole je najednou zavřená. Všichni čtyři, jak seděli u stolu, se náhle otočili směrem ke kuchyni, když uslyšeli ránu a jakoby zvuk rozbitého skla. Marek se rozklepal a Tomáš prudce vstal od stolu. „Jestli je tohle všechno tvůj výmysl, tak jsi teda pěknej vůl.“ řekl Tomáš, zatímco šel směrem ke vchodovým dveřím domu „pojďte, jdeme pryč, já už tady nebudu ani minutu“ dodal s prosebným výrazem ve tváři. „Kluci, to byla jen náhoda. Světlo tady bliká pořád, vždyť je to starý dům“ řekl Jindřich. „A co ta rána? Tu vysvětlíš jak?“ ozval se naštvaným hlasem Marek, který už si to také šinul ke dveřím. „Tohle mi jako sranda nepřijde“ řekl se zklamáním v hlase Honza a šel za ostatními směrem ven. Poslední, co Jindřich ještě stihl říct, než se za kamarády zabouchly dveře, bylo „jen si jděte, když jste takový poserové.“ Pak dodal ještě několik dalších vět, ale ty, už jeho kamarádi neslyšeli.

Jindřich se usadil zpět ke stolu, položil ruce na knihu a nehybně tam seděl, jako kdyby se snažil nasát skrz knihu další vědění. Seděl tam takto s naprostým klidem, děsivým, trochu křečovitým úsměvem ve tváři a oči měl zarudlé, jak kdyby celou předešlou noc nespal. Kniha ho úplně pohltila. Ostatní kluci se mezitím rozešli a samostatně vyrazili směrem ke svým domovům. Marek, který to měl domů nejdál, nasedl do auta a odjel. Ostatní dva šli pěšky. Všichni tři však cestou pociťovali neklid a strach a s nejistotou ve tváři se rozhlíželi kolem sebe, jako kdyby je měl někdo sledovat.

Marek, který byl ještě pořád naštvaný na Jindřicha za to, co se v domě stalo, se rozhodl, že se po cestě ještě zastaví v obchodě a koupí si na večer pivko na uklidnění. Jel o něco rychleji, než by dle předpisů měl a jak byl částečně naštvaný, nervózní a vystrašený, nevěnoval stoprocentní pozornost řízení. Na rovném úseku začal pátrat po peněžence. U sebe jí neměl, ale nakonec ji našel v kastlíku na místě spolujezdce. Jak ji však vytahoval, spadla mu dolů pod sedačku. Natáhl se pro ni, a když pak zvedl hlavu, uviděl jen, jak z pravé strany blížící se křižovatky jede jiné vozidlo. Při té rychlosti si nebyl zcela jistý, ale připadalo mu, jakoby ve vozidle přijíždějícím zprava, zahlédl černou postavu a drobné červené světlo. Silně sešlápl brzdu, ale nic se nestalo. Na poslední chvíli se pokusil ještě strhnout volant na stranu, ale následoval už jen prudký náraz a ozvala se obrovská, ohlušující rána.

Honza celý ten večer bral ze všech nejhůř. Bylo mu zle, celý se klepal a těšil se domů, až zaleze do postele a pokusí se na všechno tohle zapomenout. I když nebyl zrovna v nejlepším rozpoložení, stejně se, ostatně jako vždy, když šel touto cestou domů, vydal skrz úzkou temnou uličku, která mu cestu domů zkrátila o několik desítek metrů. Zhruba v polovině uličky zaslechl kovové řinčení, jak když se převrátí popelnice. Se strachem se otočil, ale nikde nic neviděl. Jakmile se však otočil zpět, byla v jeho bezprostřední blízkosti temná, více jak dva metry vysoká, děsivě vyhlížející postava. Honza se neskutečně vylekal tak, až spadl na zem. V tu chvíli se chytil pravou rukou na hrudníku v oblasti srdce a začal lapat po dechu. Bolest na hrudi byla na tolik silná, že mu ani neumožňovala zavolat o pomoc. Pomalu začal ztrácet vědomí. Poslední co uviděl, než naposledy vydechl, byla černočerná silueta, postava bez tváře, jen se dvěma červenými body místo očí, která nad ním stála a pozorovala jeho utrpení do posledního výdechu.

Tomáš si po cestě domů přehrával události večera. Uvědomoval si, že to byl právě on, kdo navrhl, že by mohli vyvolávat ducha známého masového vraha a necítil se kvůli tomu vůbec dobře. Doufal, že se na všechno co nejdříve zapomene a nijak to ani nepoznamená jejich přátelství. Když přišel k domu, se zděšením zjistil, že je odemčeno. Opatrně a co možná nejtišeji vstoupil dovnitř. Všude byly poházený věci, ale nezdálo se, že by byl zloděj ještě na místě. V bytě se rozprostíralo hrobové ticho. Vydal se se vší opatrností prozkoumat byt. Když vstoupil do kuchyně a chtěl rozsvítit, přiskočilo k němu z temnoty rohu místnosti něco, co připomínalo lidskou bytost a několikrát ho to zezadu bodlo nožem. Tomášovo bezvládné tělo se pomalu sesunulo k zemi.

Jindřich, který stále seděl u stolu s rukama položenýma na knize, měl již úsměv od ucha k uchu a oči temně rudé. Jako by věděl, co se stalo jeho přátelům, a měl z toho neskrývanou radost. S tímto děsivým výrazem vstal od stolu. Jeho pohyby byly strnulé, jako kdyby tělo nepatřilo jemu. Jindřich se vydal směrem do své ložnice, jako náměsíčný, nevnímal okolí ani šero místnosti. Když minul okno, v jeho odrazu se zablýskly oči plné zlověstného rudého světla, jako by už nepatřily člověku.