Taxikář

 Byl páteční večer a Adam, unavený po dlouhém dni, se chystal domů. Cesta byla daleká, vlastní vozidlo neměl a mačkat se v hromadné dopravě bylo to poslední, co by v tento den chtěl dělat a tak si zavolal taxíka. Při čekání na příjezd taxikáře měl pocit, jakoby mu chlad, který se náhle objevil, projel tělem jako ledový šíp. Když už viděl v dáli bílé vozidlo s nápisem taxi, povšiml si, že přes cestu přeběhla černá kočka. „No to tak ještě scházelo…“ povzdychl si. „Tak kam to bude, mladej?“ zeptal se taxikář poté, co vedle čekajícího Adama zaparkoval vůz. „Dobrý večer, do Vodičkové ulice, prosím“ odvětil Adam. Připoutal se a vydali se na cestu.

Adam si povšiml bledé, starší unavené tváře s prošedivělými vlasy a neupravenými vousy taxikáře, který na první pohled vypadal, že ani on neměl dneska zrovna dvakrát dobrý den. „Tak co mladej, jak to jde? Na víkend nějaký plány?“ prolomil ticho v autě taxikář. „Ale, nic konkrétního, nejspíš se budeme někde poflakovat s přáteli. A co vy pane? Čeká Vás dlouhá noc?“ Taxikář se pousmál lehce zvláštním způsobem a řekl „pro dnešek končím. Jsi můj poslední hochu. Jak tě vysadím, tak pojedu za město k rybníku. Z druhé strany od příjezdové cesty je taková polorozpadlá opuštěná chatka a u ní leží hromada kamení. Je tam takový zvláštní klid, nikde nikdo, je to takový zapomenutý místo. Tam se složím k odpočinku.“ Mezitím dojeli na místo. „To zní zajímavě. A kolik jsem dlužnej?“ zeptal se Adam. „V pořádku hochu, drobný si nech, potřebuješ je víc, než já. Jsem rád, že jsem měl nějakou společnost. Opatruj se a sbohem!“ Rozloučili se a Adam se vydal vstříc domu, kde bydlel.

Druhý den ráno šel Adam kolem novinového stánku a koutkem oka zahlídl známou tvář. To ho zarazilo a tak zastavil, aby se lépe podíval. Na titulní straně novin stálo, že 53 letý M. Suchý je stále pohřešovaný a ani po téměř týdnu se nikomu nepodařilo ho vypátrat. Adam měl jasno, byl to jistě ten taxikář ze včerejška. Neváhal ani vteřinu a vydal se okamžitě na policii. Strážníkovi nahlásil, že osoba, kterou již tak dlouho hledají, je místní taxikář a že s ním včera jel. Pochopitelně mu nikdo nevěřil. Kdyby to byla pravda, určitě by ho už někdo nahlásil. Adam se tedy omluvil s tím, že si ho asi musel splést s někým hodně podobným, ale stále byl uvnitř přesvědčený, že je to on. Promítal si v hlavě včerejší jízdu, a když už byl na odchodu, vzpomněl si, že mu taxikář řekl, kde bude trávit večer. Vrátil se tedy ke strážníkovi a pověděl mu, co bylo to poslední, co mu taxikář řekl. Policista se na Adama nevěřícně podíval, ale zároveň z jeho výrazu ve tváři vyčetl určitý strach a tak se rozhodl, že společně pojedou ono místo prozkoumat.

Když dorazili na místo, zastavili u cesty. „Támhle někde naproti musí být ta chata. Říkal mi, že je to na druhé straně rybníka.“ Strážník, psovod a Adam tedy šli vstříc místu, které taxikář popisoval. Opravdu po několika desítkách metrů zahlédli v dáli ztrouchnivělou starou chatu. „To je ono, to musí být to místo o kterém mi vyprávěl!“ zakřičel s nadšením Adam. Na místě byla neobydlená, stará chata s nepořádkem uvnitř a vzduchem se linul velmi nepříjemný zápach, který ale nedokázali identifikovat. Pes začal psovoda tahat k hromádce kamení jen kousek od chaty. Úplně vyváděl a štěkal jako poblázněný. Když vyšetřující policista odhodil několik kamení stranou, našel uškrceného muže v začínajícím stádiu rozkladu. Policista v něm poznal pohřešovaného muže a Adam si uvědomil, že ho na toto místo dovedl taxikář, který ho vezl včera domů. Pocity, které v tu chvíli Adam prožíval, nelze popsat slovy…