Nikdy se nevrátíš

Okolí svého bydliště většinou dobře znáte, a pokud se přestěhujete na nové místo, tak máte přirozenou touhu zjistit, co se ve vašem novém bydlišti nachází zajímavého. Mirek, který ještě neměl ani pořádně vybaleny všechny věci a umístěny na své nové místo, se rozhodl pro průzkum nového okolí. Věřil, že krásné prostředí a čerstvý vzduch mu pomohou na chvíli přijít na jiné myšlenky, než bylo stěhování. Vzal svého nejlepšího kámoše, labradora Frankieho, a vyrazili na procházku do nedalekého lesa. „Pojď Frankie, určitě se ti tady bude líbit a třeba ti i po cestě najdeme psí kámošku“ řekl Mirek natěšeně.

Jak tak společně bloudili lesem a popadané listí jim šustilo pod nohami, ani moc nevnímal, kam vlastně jdou, jen si užíval ten pocit volnosti. Najednou Frankie něco zavětřil a zaštěkal. Mirek zpozorněl a všiml si, že jen několik metrů od nich trčí ze země nějaká ohnutá trubka připomínající periskop ponorky. Pomalu se k ní přiblížili. „To je zvláštní, že?“ obrátil se na Frankieho, který trubku zrovna očichával „co to může být a kam to asi vede? Co říkáš na to, kdybychom to prozkoumali, kamaráde?“ Frankie zvedl hlavu a štěknul na znamení souhlasu.

Společně začali pročesávat okolí. Po asi 200 metrech najednou začal Frankie opět štěkat. Stáli před těžkými kovovými dveřmi, které byly zasypány popadaným listím. Jakmile Mirek uvolnil přístup, nejistě se rozhlédl a rozhodl se, že se pokusí dveře otevřít. Kupodivu nebyl vchod nijak uzamčený ani jinak zabezpečený, ale byly pořádně těžký. Poté, co dveře otevřel, vyvanul se z nich takový podivný vánek, ze kterého se Mirek otřásl. Všiml si, že Frankie pomalu couval od vchodu s děsem ve tváři. „Neboj Frankie, jen nakouknu a hned mažeme domů, dobře?“ snažil se psa uklidnit, ten ale jen varovně vyštěkl. Jak se Mirek pomalu přibližoval ke vchodu, začal Frankie čím dál tím víc vyvádět. Poskakoval, štěkal a kňučel. Mirkovi to ale nedalo, musel pokračovat, jako by ho něco táhlo dovnitř. Byl jak v transu, že si ani nevšiml, že ho Frankie nenásleduje.

Sešel několik schodů do chodby, která mu připomínala tunel vedoucí do bunkru nebo protiatomového krytu. Jelikož nebylo moc dobře vidět, vytáhl telefon, aby si posvítil. V tu chvíli se ozvala strašlivá rána, která byla ještě znásobena ozvěnou tunelu. Nastala naprostá tma a jediný, co se ozvalo, byl vzdalující se běh listím. „No skvělý, tma jak v pytli, jsem tu zavřenej a ještě mi nejspíš utekl pes… tak to se vážně povedlo“ povzdechl si Mirek. „Nejspíš se ten chudák pěkně vylekal, asi i víc než já sám. Snad se mu nic nestane…“ dodal se smutkem v hlase Mirek, který byl nešťastný, že u sebe nemá svého čtyřnohého parťáka. Jakmile rozsvítil baterku na telefonu, všiml si, že dole není žádný signál. Vydal se zpět ke dveřím, které ale otevřít nešly, jako by na už tak těžké dveře ještě někdo něco položil. Několikrát zkusil Frankieho zavolat, ale věděl, že je to zbytečný. Zaprvé ho slyšel běžet pryč a za druhé by mu jen těžko pomohl s otevřením dveří. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než se vydat chodbou, která se předním rozprostírala.

Necítil se tam vůbec dobře. Mráz mu běhal po zádech, až měl husí kůži po celém těle. Nevěděl, jestli je horší ten malý uzavřený prostor, nebo fakt, že je tam naprosté hrobové ticho. Po několika metrech si všiml nápisu vyrytého do zdi „Není návratu“ a vyjekl hrůzou. Rozbušilo se mu srdce a polil ho pot. Pokračoval dál tajemnou chodbou. Pociťoval, že něco není v pořádku. Neustále se ohlížel, aby se zbavil nepříjemného pocitu, že ho někdo sleduje. Najednou se ozvalo křupnutí. Mirek věděl, že na něco šlápl, ale podle zvuku nebyl schopen identifikovat, co by to mohlo být. Otočil baterku směrem k zemi a zařval tak, až se otřásly stěny. Na zemi byla lidská kostra, u jejíž ruky byl starý rezavý hřebík s bílým hrotem od omítky. Posvítil na stěnu, o kterou se pozůstatek těla opíral, a uviděl vyryté čáry. Takové, které znal z filmových vězeňských cel, kde si trestanci značili počet dní strávených ve vězení. Tady ale těch rýh byly desítky, možná stovky. „To přece není možný“ špitnul s hrůzou Mirek. Když se pak s baterkou rozhlédl po okolí, všiml si, že kostí tam leží spousta, jakoby tu skončila uvězněna celá družina lidí.

Mirek začal panikařit a křičet, ale jediný, co se ozývalo, byla jeho vlastní ozvěna. Vzal nohy na ramena a utíkal, ale velmi záhy narazil na konec. Chodba nikam nevedla, byla tam opět jen stěna. Na stěně bylo, nejspíše krví, napsáno několik hesel jako „Tohle je tvůj konec“, „Nikdy se nevrátíš“ a „Zůstaneš tu navždy“. Mirek začal upadat do zoufalství. Bušil na stěnu a křičel, ale nebylo mu to nic platný. Jakmile se trochu uklidnil, rozhodl se pro návrat ke vchodovým dveřím, protože jinou možnost neviděl. Věřil, že když se dostal dovnitř, musí se i dostat ven. Šel zpět touto dlouhou, prázdnou, chladnou chodbou pěkných pár minut. Jediné co se ozývalo, byly jeho kroky a rychlý tlukot srdce. Když opět dorazil k vyrytému nápisu „Není návratu“ mobil náhle zhasnul a nešel nahodit zpět. Kolem něj se rozprostřela naprostá tma, ve které neviděl na krok. V ten moment pochopil osudovost tohoto sdělení.