Na lůžku

Toho dne se Richard probudil v nemocnici. Nevěděl kde je, ani co se stalo. Chvilku trvalo než se, alespoň částečně, zorientoval. Pokusil se vstát, ale silná bolest po těle ho držela v lůžku. Všiml si, že má na rukou i nohou šrámy a modřiny. Cítil tupou bolest hlavy, kterou měl obvázanou. Zprvu si to neuvědomoval, ale nejednalo se o běžný nemocniční pokoj. Bylo patrné, že se na tomto místě podepsal zub času. Na pokoji byl úplně sám. Přes zatažené závěsy do místnosti neproudilo téměř žádné světlo. Richard se rozhlédl kolem sebe, ale nikde nic. Pouze holé, popraskané stěny. Žádný nábytek, žádné vybavení, jen jeho lůžko uprostřed prázdné místnosti. Všudypřítomné ticho narušovalo jen občasné pípnutí EKG přístroje.

Najednou se otevřely dveře a do místnosti vstoupila postava v dámských šatech. Zavřela za sebou dveře, ale zůstala stát na místě. V šeru místnosti nebyla vůbec rozpoznatelná. "Haló? Kdo je to?" zeptal se se strachem v hlase Richard. Nikdo se neozval. "Haló? Prosím Vás, pomůžete mi?" zkusil znova navázat kontakt. Stále bez odpovědi. Nejdřív se ozvalo táhlé zaskřípání, jako když někdo přejede nehty po tabuli. Pak se přidaly kroky. Pomalu, ale hlasitě. Hlasitost kroků postupně rostla. Jak se postava přibližovala, Richard v ní rozpoznal zdravotní sestru. "Prosím, kde to jsem a co se stalo?" ptal se Richard už poměrně zoufale. Jakmile sestra dorazila až k Richardovi, úplně ztuhl a nebyl schopen vydat ani hlásku.

Zdravotní sestra nevypadala jako z tohoto světa. Měla šedou kůži a řídké neupravené vlasy. Pracovní oděv byl evidentně starý - špinavý a místy děravý. Namísto očí jen bělmo a měla sešité rty k sobě černou nití. V ruce držela injekční stříkačku s neznámou žlutou tekutinou. Chvíli u Richarda stála a prohlížela si ho. Ten ležel jak paralyzovaný. Strach mu neumožňoval cokoliv udělat. Sestra ho chytla svou zmrzlou kostnatou rukou za jeho levačku. Richard sebou leknutím cukl a podíval se na její ruku a pak zpět na obličej. "Prosím Vás, neubližujte mi, udělám cokoliv" škemral, ale marně. Sestra mu napíchla ruku injekcí. Nastalo hrobové ticho a tma.

Po chvíli se Richard prudce nadechl a otevřel oči. Pokusil se vstát, ale bolest ho svírala natolik, že to nedokázal. Všiml si modřin a šrámů na rukou. Rozhlédl se po místnosti, ale místo, kde se nacházel, nepoznával. Ležel na lůžku a byl připojen na přístroj, který mu monitoroval srdeční tep. Ten mu povyskočil nahoru, když se na druhé straně temné místnosti pootevřely dveře. Tajemná silueta ženy za sebou zavřela a s klepotem podpatků se pomalými kroky vydala k němu…

Pod hladinou

Vypadalo to na klidnou sobotní směnu, ale pak se náhle zjevil ve dveřích kapitán s tím, že v místním jezeře se ztratil mladý muž. Podle dostupných informací by se mělo jednat o Radka Moravce, vrcholového plavce, který v jezeře trénoval na následující závody. O to záhadnější jeho ztracení bylo. Nikdo nepředpokládal, že by se mohl utopit. Sebral jsem svou potápěčskou výbavu a vydal se k jezeru.

Na místě už byli moji kolegové z kriminálky a několik svědků. Všichni tvrdili, že Radka viděli, jak najednou mizí pod hladinu nedaleko od břehu. Nepřirozeně, jako by ho někdo nebo něco stáhlo dolů. Bylo pozoruhodné, že se na tomto shodlo tolik lidí. Oblékl jsem si svou výstroj a vydal se směrem k vodě. Naposledy jsem se otočil s dotazem na přesnou lokalizaci a pak už se dal do plavání.

 Jakmile jsem doplaval na místo, kde Radek zmizel, obklopila mě nepřirozená zima. Nebyl to obyčejný chlad – byl pronikavý. Připadalo mi, že voda okolo mě má tmavší barvu. Ponořil jsem se, rozsvítil čelovku a začal s prohledáváním okolí. Pod hladinou panoval klid a ticho. Nikde nebylo nic neobvyklého, prostě nic. Ani stopa, která by mi pomohla v pátrání. Zdálo se, že po Radkovi se zkrátka slehla zem. Hledal jsem téměř hodinu a pomalu mi docházel vzduch v potápěčské láhvi. Už bylo zapotřebí, abych se vynořil.

 Postavil jsem se na dno jezera, ještě jednou se rozhlédl a začal plavat směrem vzhůru. Z ničeho nic mě něco popadlo za nohu. Dvě zářivě žluté oči na mě upíraly pohled. Tělo připomínalo lidskou bytost, ale bylo pokryté šedou kůží. V šeru pod vodou se mi zdálo, jako by se rýsovaly ploutve. Pak jsem ucítil, jak se kolem mé nohy obtočily ledové prsty, silné, s blánou mezi nimi. Snažil jsem se vymanit ze sevření, ale nedařilo se mi. Cítil jsem, jak mě to stvoření táhne někam dolů. Kyslík mi rychle docházel. Během toho se mnou několikrát bouchlo o dno jezera. Každý nádech byl těžší a těžší. Ručička na měřiči kyslíku se řítila dolů. Při jedné z těch ran se musel poškodit dýchací přístroj. V tu chvíli jsem věděl, že je to můj konec. Než jsem naposledy vydechl, uvědomil jsem si, že jezero má novou oběť. A že brzy přijde další.

Lavina

Krásné slunečné ráno vytáhlo Annu z postele. Přesně v takové probuzení doufala, když se vydala do Alp zdolat jeden z nejnáročnějších vrcholů Evropy. Nachystala si vše potřebné, překontrolovala výbavu a vydala se na cestu. Příjemný horský vánek ji hladil po tváři. Uvědomovala si, že cesta bude dlouhá a náročná, ale byla to zkušená horolezkyně a na tento výkon se dlouho a pečlivě připravovala. Na cesty se vždy vydávala sama, to měla nejraději. Užívala si výhledy a trávila čas jen se svými myšlenkami. Uvědomovala si však rizika. Vždy byla ve spojení se svým dobrým kamarádem Markem alespoň prostřednictvím satelitního telefonu.

Jakmile dorazila na místo, odkud začínala šplhat, zavolala Markovi. Jako vždy ho ubezpečila, že je v pořádku, je nachystaná a začíná lézt. Markovi se to tentokrát moc nepozdávalo a snažil se jí cestu rozmluvit. Převážně kladl důraz na to, že je tam sama a jde o velmi náročný výstup. Anna o svých schopnostech nepochybovala a nenechala se odradit. Výstup měla rozdělený do několika částí. Vždy když jeden segment zdolala, odpočinula si a ozvala se Markovi. Ovšem jak už to tak na horách bývá, počasí je nevyzpytatelné a velmi rychle se mění. Když byla zhruba v polovině cesty, zatáhlo se a začalo prudce sněžit a zvedl se silný vítr. Anna co možná nejrychleji dokončila započatý segment a uchýlila se ke stěně hory tak, aby se co možná nejvíce skryla před nepříznivým počasím. Mezitím Marek, který byl dole v chatě, vše z dálky pozoroval a jakmile se zhoršilo počasí, snažil se Annou spojit, ale nedařilo se mu to. Najednou to uslyšel. Ohlušující dunění, jako kdyby se hora začala hroutit. Zvedl hlavu právě včas, aby viděl, jak se sněhová stěna utrhla a žene se dolů. Tam, kde byla Anna. Marek začal panikařit. Dovolat se stále nešlo. Vyběhl ven z pokoje směrem rovnou k horské službě. Věděl, že je zle a že není moc času.

Anna se probrala v bílém pekle. Všude kam se podívala, byl jen sníh. Každým nádechem cítila, jak jí mráz proniká do plic. Srdce jí bušilo. Co se stalo? Kde je? Pokusila se pohnout nohama, ale nic – jako by neexistovaly. Věděla, že musí zůstat klidná. Naštěstí měla jednu ruku volnější a tak si z oblasti obličeje odstranila sníh a udělala prostor pro dýchání. Pustila slinu, aby zjistila, kterým směrem je povrch. Ukázalo se, že je přímo nad ní, což jí částečně uklidnilo. Byla ráda, že není hlavou dolů. Volnou rukou se snažila opatrně kolem sebe odhrnout sníh, ale moc to nešlo. Navíc měla strach, aby jí to nezavalilo ještě více. V tuhle chvíli už jen doufala ve dvě věci – že jí funguje lavinový vyhledávač, který vysílá signál, a že je Marek na cestě se záchranou jednotkou.

Marek, společně se skupinou záchranářů, byli během několik minut pod horou. Díky tomu, že byl dobře informovaný, tušil, v jaké oblasti by se mohla Anna přibližně nacházet. Za pomocí techniky netrvalo dlouho a dorazili na místo. Annu se jim podařilo nalézt a zachránit. Neutrpěla žádné velké zranění. Byla vděčná nejen záchranářům, ale hlavně Markovi. Seděla v chatě zabalená v dece, ruce se jí ještě třásly. Myšlenkami se stále vracela zpět. Mohlo to skončit jinak. Už nikdy nechtěla zažít ten pocit bezmoci a nechtěla ani, aby ho zažil kdokoliv jiný. Uvědomila, že dostala druhou šanci na život a rozhodla se, že se bude věnovat vzdělávání o bezpečnosti na horách. Po tomto zážitku se už nikdy nevydala na cestu sama.

Tajná místnost

Tak, jako většina mladých lidí, i partneři Lucie a Adam toužili po vlastním bydlení. Naskytla se jim skvělá příležitost krásného domečku na předměstí a tak neváhali ani minutu a chopili se šance. Měli obrovskou radost. Postupně stěhovali věci a chystali se na společnou budoucnost. Jednoho večera, když už leželi v posteli, najednou uslyšeli šramot. Zvuk se ozval jakoby pod nimi. Mysleli si, že se jim do sklepa nastěhovalo nějaké zvíře. Adam vstal z postele, vzal baterku a vydal se směrem ke sklepu. Prošel chladnou místnost, ale nikde nic nebylo. Povšiml si však stop po dveřích na jedné stěně. Bylo evidentní, že v minulosti tam cesta pokračovala, ale dveře byly zazděné. Zavolal na Lucii, aby se přišla podívat. Oba se shodli na tom, že se za zdí musí nacházet nějaká místnost a rozhodli se, že následující den to probourají, aby zjistili, co se tam skrývá. Lucie toho v noci moc nenaspala. Zdálo se jí, jako by jí někdo volal a ona nemohla přijít na to kdo a odkud.

Na druhý den ráno, ještě než šli znova do sklepa, vzpomněli si na plánek domu. Na plánku byl sklep, tak jak ho znali, ale kupodivu žádná další místnost se tam nenacházela. Měli neblahý pocit, že se tam skrývá něco tajného, něco, co chtěl někdo schovat před okolním světem. Adam doufal v nějaký poklad, zatímco Lucie se bála něčeho hrůzostrašného. Po snídani Adam popadl nástroje a vydal se do sklepa, kde začal zeď probourávat. Mísil se v něm pocit neklidu se vzrušením z toho, co asi na druhé straně nalezne. Jelikož to nebyla cihlová zeď, jako ta, co byla všude okolo, šlo to poměrně lehce. Za chvilku měl vykutanou díru dostatečně velkou na to, aby se dalo vejít dovnitř.

Adam poprosil Lucii, aby baterkou svítila do místnosti, zatímco se odvážně vydal na průzkum. Byla to malá prázdná místnost, tak 2x1 metr. Její účel jim nebyl znám. Vzduch v místnosti byl těžký a zatuchlý. Adam už chtěl odejít s nepořízenou, když v tu ránu pocítil lehký vánek na své paži. To ho zarazilo a chtěl vědět, odkud se vzduch line. V jedné ze stěn uviděl malý otvor. S mírným strachem přiložil hlavu ke stěně, ale skrz otvor nebylo nic vidět. Znova ale uslyšel zvuk podobný tomu, co slyšel předchozí večer. Lucie se Adama snažila odradit, ať to nechá být a nepokouší osud. Bála se, co by se mohlo za zdí nacházet. Adam se opřel o zeď a všiml si, že cihly byly uvolněné. Začal je tedy jednu po druhé vytahovat. Objevil další místnůstku, daleko menší, sotva metr čtvereční. Jen co uvolnil poslední cihlu, proud vzduchu se zastavil, jako když se zavře okno. Adam se vylekal tak, až narazil zády o stěnu za ním. Na podlaze ležela lidská kostra ve schoulené poloze. Oběma přeběhl mráz po zádech. Vyděsili se tak, že utekli zpět nahoru do bezpečí. Lucie by přísahala, že je při úprku něco sledovalo.

Jakmile se trochu uklidnili, Lucie zavolala policii, aby jim oznámila nález. Kriminalisté prohledali sklep včetně nově objevených místností a kosterní pozůstatky si odvezli s sebou na stanici. Celé odpoledne pak situaci rozebírali. Vymýšleli různé teorie o tom, kdo by to mohl být, nebo jaký byl důvod, že místnost byla zazděná. Na večer se šla Lucie osprchovat a vyčistit si zuby. Když vylezla z horké sprchy, všimla si, že na oroseném zrcadle je napsáno „Děkuji“. Rozbušilo se jí srdce, ale zároveň z toho měla dobrý pocit. Šla okamžitě pro Adama, ale než se společně do koupelny vrátili, zrcadlo už orosené nebylo. Od té doby již nikdy záhadné zvuky neslyšeli, ale dodnes na tento den vzpomínají.

Převozník (část 2.)

Richard, který se probral na zemi v lese, nemohl uvěřit tomu, co právě zažil… Opřený o strom stále koukal na fotografii. Povšiml si, že na své levé ruce má hodinky, na kterých se však vteřinová ručička pohybuje opačným směrem. „Máš 24 hodin na to, aby si za sebe poslal náhradu…“ zašeptal si pro sebe. Nedaleko od něj se na zemi lesklo cosi stříbrného. Byl to nůž. Sebral ho a vydal se vstříc lesem.

Po chvíli došel na lesní cestu. Chvíli po ní kráčel, když najednou z velké dálky uslyšel hlas. Schoval se za velký strom a vyčkával. Lesní cestou si zkracovala cestu domů mladá slečna, která cestou telefonovala, aby se tolik nebála a cesta ji rychleji plynula. Široko daleko nikdo jiný nebyl. Pro Richarda to byla skvělá příležitost k vykoupení duše.

„Proboha, co mám dělat?!“ ptal se sám sebe. „Pokud ji nezabiju, moje žena přijde o manžela a děti o tátu. Když to ale udělám, bude ze mě zrůda. Dokážu žít se svým svědomím, pokud bude moje rodina šťastná?“ rozmýšlel Richard. „Musím se rozhodnout, hned!“ Dívka již byla jen pár metrů od něj a nevěděla, že tam není sama. Přes hovor nevnímala okolí, po celou dobu se ani jednou neohlídla.

Richard vyčkal, až dívka projde okolo místa, kde se schovával. Poté silně sevřel rukojeť nože a vyběhl. Nůž prorazil látku její bundy. Dívka zalapala po dechu, oči se rozšířily v naprostém šoku. "Omlouvám se" špitl, když do ní nůž vrazil podruhé. Nic necítil. Ani odpor, ani úlevu. Telefon jí vypadl z ruky a z něj se ozval vyděšený hlas: "Haló? Jsi tam? Haló?"

Svět kolem potemněl. Richard poznal, že je zpátky na místě, kde mluvil s převozníkem. „Co se stalo? Jak to, že jsem zase tady?!“ řekl vyděšeným hlasem Richard „Slyšíš mě? Udělal jsem to! Udělal jsem, co jsi po mě chtěl. Teď mě vrať zpátky k rodině!“

„Ha ha ha!“ ozvalo se ze tmy a začala se pomalu zjevovat silueta převozníka. „Vážně jsi to udělal. Překvapil jsi mě. Neřekl bych to do tebe.“

„Udělal jsem to pro svou rodinu.“ řekl Richard zlomeným hlasem

„A co by na to asi tvá rodina řekla, co? Líbilo by se jim to? Mít doma chladnokrevného vraha.“

„Pochopili by moje důvody…“

„Zabil jsi mladou nic netušící a zcela bezbrannou dívku. Jaký k tomu může mít člověk rozumný důvod?“

„Víš moc dobře, o čem mluvím. Slíbil jsi mi, že mě vrátíš zpět do života k rodině.“ vzlykl Richard se zrakem sklopeným na své zakrvácené ruce.

"Ty jsi mi ale naivní…“ zavrtěl převozník hlavou. "Slíbil jsem ti návrat? To ano, ale řekl jsem snad kdy, kam a v jakém stavu?“

„Měli jsme dohodu…“ řekl Richard z posledních sil.

„Obávám se, že svou část dohody nedodržím. Jak hloupé je věřit slovům mrtvých.“ řekl ledově klidným hlasem převozník. „Na druhé straně řeky, tě čeká věčné zatracení. Byla jsi čistá duše. Ach ano, nemohl bych tě tam převést. Nyní už ale můžu. Jsi vrah, Richarde! A vrahové patří ke mně!" zakřičel do temnoty a opět se dal do smíchu.

Poté bezvládné, vyčerpané Richardovo tělo naložil na dřevěnou loďku a společně se vydali přes řeku do říše mrtvých k věčnému zatracení. Loď se ponořila do mlhy a Richardovo jméno zmizelo ze světa živých navždy.

Navždy moje

Vždycky ses mi líbila,
měl jsem tě moc rád,
prý ses ke mně hodila,
s tebou nemusím se bát.

Pak se něco změnilo,
už nebylo to jako dřív,
naše životy to rozbilo,
rozhodla ses odejít.

Nemůžu to dopustit,
vždyť jsi navždy moje,
nedokážu odpustit,
vzdát se tě bez boje.

Chtěl jsem tě jen zastavit,
nepustit tě z domu,
nechtěl jsem tě shodit,
na hranu našeho stolu.

Tělo tvé přede mnou leží,
za chvíli zas budeme spolu,
na ničem už nezáleží,
skáču z okna dolů.

Převozník (část 1.)

„Kde to jsem?“ vyjekl se zděšením v hlase Richard. Koukal kolem sebe, ale nikde nic. Všude kolem něj bylo jen bílo. Žádná podlaha, strop či nebe, ani stěny. Přesto stál nohama pevně na zemi. Po chvíli rozhlížení se vydal na cestu vstříc. Každý krok byl jako pohyb v husté mlze, ale když se otočil, nebyla za ním žádná stopa. Nebe, jestli se tomu tak dalo říkat, postupně temnělo. Kolem se rozléhal šepot, tichý a vzdálený, ale přesto ho slyšel jasně. Už bylo poměrně šero, když zahlédl v dáli před sebou něco, co na tu vzdálenost nebyl schopný rozeznat. V domnění, že by to mohla být jeho záchrana, ještě přidal do kroku.

Po několika minutách došel k velké vodní ploše. „Vítej“ ozvalo se ze tmy. „Kdo to řekl? Co jsi zač?“ zeptal se vyděšeně Richard. Poté se ze tmy vynořila vysoká postava zahalená do černého roucha. Nebyl ji vidět obličej, ani jiné části těla. „Kdo jsem? Ha! Ty asi nevíš, co se stalo, chlapče, viď že ne? Zemřel jsi tragickou smrtí. Mým úkolem je, tě převést na druhou stranu, na onen svět.“

„Cože?! To přece není možný. Vždyť tu jsem, dýchám, chodím. Nemůžu být mrtvej! To je nesmysl!“

„Ale kdeže, teď jsi u mě, v Říši mrtvých. Odsud vedou pouze dvě cesty.“ řekl tajemný hlas chladně.

„Takže, ty jsi smrt?“ vykoktal ze sebe Richard, který stále nemohl uvěřit tomu, co se právě děje.

„Smrt? Ne… Smrt nejsem. Já jsem ten, kdo tě vede dál… Nebo zpět. Ve vašem světe známý jako Cháron.“

„Říkal jsi, že jsou odsud dvě cesty. Jestli je pravda, co jsi říkal a opravdu jsem umřel, udělám cokoliv, abych se mohl vrátit mezi živé.“

„Cokoliv říkáš? To rád slyším. Myslím, že se dohodneme.“ řekl tónem, který zněl radostně.

„Rozhodně! Nemůžu umřít. Mám rodinu, děti, přátele. Je toho tolik, co jsem ještě nestihl. Musím zpátky!“ řekl se zoufalstvím v roztřeseném hlase.

„Inu dobrá. Jedna cesta vede přes vodu do věčného zatracení, ta druhá vede zpátky do života. Je na tobě, kterou cestu zvolíš. Pamatuj však, že to nebude bez následků.“

„Co ode mě chceš? Udělám to!“

„Chceš zpátky? Dobrá, ale musíš mi přinést jinou duši. Jen tak vykoupíš tu svou. Musí to však být duše mladá. Jak se tedy rozhodneš?“

Richardovi se podlomila kolena. Ruce se mu třásly. “Tohle nejde… nemůžu…“ šeptal si. Ale pak si vzpomněl. Jeho děti a žena. Co když by je jeho smrt zničila? „Musím zpátky…“ Sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl z ní fotku své rodiny. Po chvíli doprostřed fotky ukápla první slza.

„Jak ses teda rozhodl?“ ozval se tajemný hlas „chceš se vrátit?“. Richard beze slova a slzami v očích pomalu přikývl. „Dobrá tedy. Vrátím tě zpět. Máš 24 hodin, aby si za sebe poslal náhradu. Pokud to neuděláš, vezmu si tě zpátky.“ poté se tajemná postava otočila zády a zmizela ve tmě.

Richard zalapal po dechu a prudce se posadil. Celý potlučený se probral. Ostrá bolest mu projela tělem. V ruce svíral fotku své rodiny zmáčenou slzami. Přesně věděl, co bude potřeba udělat...