Zásilka

Před pěti lety mi jedna zásilka změnila život, a dodnes mě to pronásleduje v těch nejděsivějších snech. Jednoho dne, zhruba před 5 lety, u mě zazvonil doručovatel s tím, že má pro mě zásilku a jestli bych si ji mohl přijít převzít. Zaskočilo mě to, jelikož jsem o ničem nevěděl a sám si nic neobjednával. Mohlo se však jednat třeba o překvapení od někoho z mých přátel nebo rodiny. Malou hnědou krabici jsem tedy převzal.

Místo, kde obvykle bývá uveden odesílatel, zelo prázdnotou a na místě adresáta, byla pouze úhledným písmem napsána má adresa. Za převzetí se neplatilo a tak jsem to nijak hlouběji nezkoumal a balíček si od doručovatele převzal. Po otevření na mě čekal šok, který by mi jen těžko někdo uvěřil. Uvnitř balíčku se nacházelo něco zabaleného do papírového kapesníku. Když jsem papírový kapesník rozbalil, zatajil se mi dech. Chvíli jsem tomu odmítal uvěřit. Prst. Skutečný, lidský prst. Udělalo se mi mdlo. Všiml jsem si, že na pomačkaném a překvapivě jen málo poskvrněném kapesníku se skrývá nějaký nápis. Stálo tam „Varoval jsem vás!“, napsáno stejným úhledným písmem, jako adresa na krabici. Úplně se mi z toho rozbušilo srdce. Okamžitě jsem kontaktoval mé nejbližší, abych se ujistil, že jsou všichni v pořádku. Snažili se mě uklidnit s tím, že se buďto jedná o nějaký hodně hloupý vtípek, nebo zásilka vůbec nepatří mně, jelikož tomu nic nenasvědčovalo.

Po chvíli, jakmile jsem se trochu uklidnil a vzpamatoval se a přesvědčil jsem se, že se mi to jen nezdá, jsem balíček popadl a tak jak byl, odnesl celý rozklepaný a se strachem v očích na místní policejní stanici. Následovali tři kola výslechu, kde se mě ptali, jak jsem k tomu přišel, čí by to mohl být prst, či zda mě nenapadá, kdo by mohl něco takového udělat. Policie po několika týdnech vyšetřování případ pozastavila na dobu neurčitou. Nepodařilo se jim vypátrat, komu prst patřil, či kdo byl odesílatelem oné zásilky. Několik následujících dní mě policie sledovala, nebo spíše si myslím, že mě hlídali. Nikdy se však případ nepodařilo objasnit. 

Taxikář

 Byl páteční večer a Adam, unavený po dlouhém dni, se chystal domů. Cesta byla daleká, vlastní vozidlo neměl a mačkat se v hromadné dopravě bylo to poslední, co by v tento den chtěl dělat a tak si zavolal taxíka. Při čekání na příjezd taxikáře měl pocit, jakoby mu chlad, který se náhle objevil, projel tělem jako ledový šíp. Když už viděl v dáli bílé vozidlo s nápisem taxi, povšiml si, že přes cestu přeběhla černá kočka. „No to tak ještě scházelo…“ povzdychl si. „Tak kam to bude, mladej?“ zeptal se taxikář poté, co vedle čekajícího Adama zaparkoval vůz. „Dobrý večer, do Vodičkové ulice, prosím“ odvětil Adam. Připoutal se a vydali se na cestu.

Adam si povšiml bledé, starší unavené tváře s prošedivělými vlasy a neupravenými vousy taxikáře, který na první pohled vypadal, že ani on neměl dneska zrovna dvakrát dobrý den. „Tak co mladej, jak to jde? Na víkend nějaký plány?“ prolomil ticho v autě taxikář. „Ale, nic konkrétního, nejspíš se budeme někde poflakovat s přáteli. A co vy pane? Čeká Vás dlouhá noc?“ Taxikář se pousmál lehce zvláštním způsobem a řekl „pro dnešek končím. Jsi můj poslední hochu. Jak tě vysadím, tak pojedu za město k rybníku. Z druhé strany od příjezdové cesty je taková polorozpadlá opuštěná chatka a u ní leží hromada kamení. Je tam takový zvláštní klid, nikde nikdo, je to takový zapomenutý místo. Tam se složím k odpočinku.“ Mezitím dojeli na místo. „To zní zajímavě. A kolik jsem dlužnej?“ zeptal se Adam. „V pořádku hochu, drobný si nech, potřebuješ je víc, než já. Jsem rád, že jsem měl nějakou společnost. Opatruj se a sbohem!“ Rozloučili se a Adam se vydal vstříc domu, kde bydlel.

Druhý den ráno šel Adam kolem novinového stánku a koutkem oka zahlídl známou tvář. To ho zarazilo a tak zastavil, aby se lépe podíval. Na titulní straně novin stálo, že 53 letý M. Suchý je stále pohřešovaný a ani po téměř týdnu se nikomu nepodařilo ho vypátrat. Adam měl jasno, byl to jistě ten taxikář ze včerejška. Neváhal ani vteřinu a vydal se okamžitě na policii. Strážníkovi nahlásil, že osoba, kterou již tak dlouho hledají, je místní taxikář a že s ním včera jel. Pochopitelně mu nikdo nevěřil. Kdyby to byla pravda, určitě by ho už někdo nahlásil. Adam se tedy omluvil s tím, že si ho asi musel splést s někým hodně podobným, ale stále byl uvnitř přesvědčený, že je to on. Promítal si v hlavě včerejší jízdu, a když už byl na odchodu, vzpomněl si, že mu taxikář řekl, kde bude trávit večer. Vrátil se tedy ke strážníkovi a pověděl mu, co bylo to poslední, co mu taxikář řekl. Policista se na Adama nevěřícně podíval, ale zároveň z jeho výrazu ve tváři vyčetl určitý strach a tak se rozhodl, že společně pojedou ono místo prozkoumat.

Když dorazili na místo, zastavili u cesty. „Támhle někde naproti musí být ta chata. Říkal mi, že je to na druhé straně rybníka.“ Strážník, psovod a Adam tedy šli vstříc místu, které taxikář popisoval. Opravdu po několika desítkách metrů zahlédli v dáli ztrouchnivělou starou chatu. „To je ono, to musí být to místo o kterém mi vyprávěl!“ zakřičel s nadšením Adam. Na místě byla neobydlená, stará chata s nepořádkem uvnitř a vzduchem se linul velmi nepříjemný zápach, který ale nedokázali identifikovat. Pes začal psovoda tahat k hromádce kamení jen kousek od chaty. Úplně vyváděl a štěkal jako poblázněný. Když vyšetřující policista odhodil několik kamení stranou, našel uškrceného muže v začínajícím stádiu rozkladu. Policista v něm poznal pohřešovaného muže a Adam si uvědomil, že ho na toto místo dovedl taxikář, který ho vezl včera domů. Pocity, které v tu chvíli Adam prožíval, nelze popsat slovy…

Mrazivá past

Byl teplý letní večer, dny byly ještě dlouhé a Thomas právě se svými přáteli oslavoval povýšení v práci. Musel už pomalu jít, protože slíbil, že bude brzy doma, ale jak už to tak na oslavách bývá, trochu se zdržel. Slunce se už blížilo k obzoru, když se se svými přáteli a kolegy loučil a pomalu se vydal na cestu. Domů to měl poměrně daleko, a tak uvažoval, jestli má jít cestou, kterou je zvyklý, anebo si to zkrátit přes les, který by jinak musel celý obcházet. Jelikož nechtěl přijít domů až za tmy, rozhodl se pro les.

V lehké obuvi tedy vešel do lesa a šel přímo za nosem, mimo jakoukoliv označenou nebo vyšlapanou cestu. Slunce pomalu zapadalo a začala padat tma. Přidal tedy do kroku. Celou dobu se cítil nesvůj a rozhlížel se kolem sebe, jakoby měl za to, že v lese není sám. Přicházející tma a hra stínů a světla mu zrovna na odvaze nepřidávala. Najednou zaslechl takový podivný zvuk, jako když někdo hodí kamenem do stromu. Když se ale rozhlédl, nikde nic neviděl a měl za to, že se mu to jen zdálo, ale raději ještě přidal do kroku. Náhle se ozval další silný, pronikavý zvuk z dálky, jako když někdo šlápne na větev a ta pod tíhou praskne. V tuto chvíli byl již Thomas přesvědčený, že v lese není sám a tak se dal na úprk. Se strachem v očích běžel, co mu síly stačili. Snažil se ohlédnout, aby zjistil, jestli ho někdo nepronásleduje. V tu chvíli se mu pod nohy připletl kořen stromu, který vyčníval nad povrch. Thomas o kořen nešťastně zakopl, když mu jedna z bot zůstala pod kořenem. Poslední, co zahlédl, byla jáma, která v tu chvíli působila jako nastražená past.

Thomase probudila příšerná zima. Drkotaly mu zuby a celý se chvěl. Zděšeně začal křičet a mlátit kolem sebe. Po chvilce se uklidnil. Zjistil totiž, že je uzavřený v nějaké ocelové schránce. Nerozuměl tomu, jak je něco takového možné. Křičel a bouchal o ocelové stěny, ale ničemu to nepomáhalo, akorát pociťoval, jak ho to vyčerpává. Potichu se modlil a koukal kolem sebe, jestli neuvidí nějaký otvor, nebo něco, co by mu pomohlo se dostat ven. Od pusy mu šla pára jak dýchal, a všiml si, že mu začínají modrat prsty. Snažil se mnout si ruce, třít o sebe nohama a vydechovat do dlaní, aby se co nejvíce zahřál. Určitě tam muselo být pod bodem mrazu. Začínal pomalu ztrácet naději a nevěděl co dělat. Dostat ven se nedokázal a nejspíš ani nebyl nikdo v okolí, kdo by ho zachránil. Snažil se tedy uklidnit a šetřit síly v domnění, že se někdo brzy ukáže a osvobodí ho.

Když takhle ležel už několik minut a věděl, že jeho konec se už blíží, protože pro něj už bylo čím dál náročnější vůbec dýchat, zaslechl odemykání dveří. Chtěl na sebe upozornit, ale byl už úplně vyčerpaný a tak zmrzlý, že byl sotva schopen se pohnout. S vypětím posledních sil trochu zvedl hlavu a všiml si, že na palci nohy mu visí lísteček s jeho jménem. V tu chvíli mu došlo, kde se nachází – v márnici.

O několik hodin později byl Thomas nalezen v chladicím boxu márnice patologem, který měl ten den službu. Jak se oblečenému muži podařilo uzavřít se v boxu, nikdo nikdy nevypátral. Záznamy z bezpečnostních kamer márnice byly totiž toho večera všechny poškozeny.

Noční můra

Už od malička jsem mívala noční můry, děsivé sny, kvůli kterým jsem se bála večer usínat sama. Rodiče z toho radost neměli a dlouho se mě snažili přinutit spát ve svém pokoj, já ale věděla, že být v noci sama nemůžu, že se stane něco hrozného. Pokusů proběhlo několik, ale vždy to dopadlo stejně. Utekla jsem za rodiči do ložnice, protože jen tam jsem se cítila v bezpečí. Pomalu se blížili mé 10. narozeniny a už dlouho mi maminka říkala, že jakmile mi bude 10, tak už ustupovat nebude a zkrátka ten strach budu muset překonat. „Sofi, vždyť ti nic nehrozí“ říkávala, ale já byla přesvědčena o opaku.

Moje noční můry probíhaly podobně. Byla jsem doma a někdo tam byl se mnou. Někdo, koho jsem neznala. Neznámá postava, které jsem nikdy do tváře neviděla. Jen jsem měla pocit, že mě sleduje, po chvíli vždy zašeptá „Sofinko, sofinko, jdu si pro tebe zlatíčko“ a v tu ránu se vždy ocitnu v neskutečně dlouhé chodbě s mnoha dveřmi. Nad hlavou mi problikávají žárovky, ale jakmile je minu, nadobro zhasnou a za mnou už pak není nic vidět. Jen slyším kroky a cítím, že postava se ke mně přibližuje. Dveří na chodbě je několik, všechny vypadají stejně, ale pokaždé se snažím zvolit jiné s vírou, že pokud se mi podaří najít ty správné, uniknu a tato noční můra jednou pro vždy skončí. S děsem v očích běžím chodbou, otevřu některé ze dveří a v tu chvíli se probudím a utíkám za našima do ložnice. Takto to teda prozatím vždy bývalo.

Nastal den D, moje narozeniny. Oslava byla parádní a den jsem si moc užila. Jak se blížil večer, uvědomovala jsem si čím dál více, že budu muset poprvé v životě spát sama ve svém pokoji. Začínal se ve mně hromadit strach. Snažila jsem se do poslední chvilky maminku přesvědčit, že ještě jednou naposledy budu spát s nimi, ale nenechala se přemluvit. Uložila mě ke spánku a popřála dobrou noc. Než odešla, zkontrolovala mi pokoj a všechny jeho zákoutí aby mi dokázala, že nikde nic nebezpečného není. Dlouho jsem se převalovala, ale nakonec jsem si dodala odvahy, pořádně se zachumlala do peřin a pomalu usnula.

Sen začínal stejně jako vždy. „Sofinko, sofinko, jdu si pro tebe zlatíčko“ zaslechla jsem a věděla, co přijde. Opět jsem stála na zdánlivě nekonečné chodbě. Tentokrát ale bylo něco jinak. Nevěděla jsem co, ale pociťovala jsem to, byl to takový svíravý pocit. Rozhlídla jsem se na všechny strany. Za mnou byla jen tma, vedle mě dveře, nad hlavou blikalo světlo a přede mnou dlouhá chodba. Jak se začali ozývat kroky, začala se i přibližovat tma. Bála jsem se, že mě pohltí a tak jsem se, ostatně jako vždy, vydala na útěk. Když mi přišlo, že už jsem dostatečně daleko, šáhla jsem po klice, ale tentokrát se dveře neotevřely, nešlo to. Obrátila jsem se tedy naproti, ale ani ty otevřít nešly. Kroky zrychlovaly a byly čím dál hlasitější. „Sofinko, zlatíčko“ zašeptal děsivě tajemný hlas „odsud není úniku, jdu si pro tebe“. S hlasitým jekotem jsem vyrazila dopředu, jak jen mi síly stačily. Když jsem se v běhu ohlídla, zjistila jsem, že i postava, která mě pronásleduje, výrazně zrychlila. Honem jsem vyzkoušela další dveře, ale opět nic. „Sofinko, už tě skoro mám“ ozvalo se z temnoty. Blížil se konec chodby. I na samotném konci byly dveře, takže tentokrát bylo na výběr ze tří. Tyto dveře byly jiné. Na rozdíl od všech ostatních, měli jinou barvu a na jejich střed dopadalo světlo. Ve světle jsem zahlédla, ještě než jsem k nim zcela doběhla, malý klíček. „Tohle je má cesta ven“ oddychla jsem si. Doběhla jsem až k nim. Klíček byl pověšený na malým háčku, když jsem ho sundala, temnota byla už u mě a ucítila jsem jen, jak se ke mně postava natahuje. Klíček se v zámku zasekl a ve chvíli, kdy se nade mnou stáhla tma, jsem měla pocit, že slyším maminčin hlas…

Na druhý den ráno přišla Sofiina maminka, aby ji vzbudila. Postel však byla prázdná. S třesoucími prsty odhrnula peřinu, odkud vypadl malý klíček, který nikdy předtím neviděla. Jeho kovový povrch se slabě třpytil v ranním světle. Sofii už nikdy nikdo neviděl.