Na lůžku

Toho dne se Richard probudil v nemocnici. Nevěděl kde je, ani co se stalo. Chvilku trvalo než se, alespoň částečně, zorientoval. Pokusil se vstát, ale silná bolest po těle ho držela v lůžku. Všiml si, že má na rukou i nohou šrámy a modřiny. Cítil tupou bolest hlavy, kterou měl obvázanou. Zprvu si to neuvědomoval, ale nejednalo se o běžný nemocniční pokoj. Bylo patrné, že se na tomto místě podepsal zub času. Na pokoji byl úplně sám. Přes zatažené závěsy do místnosti neproudilo téměř žádné světlo. Richard se rozhlédl kolem sebe, ale nikde nic. Pouze holé, popraskané stěny. Žádný nábytek, žádné vybavení, jen jeho lůžko uprostřed prázdné místnosti. Všudypřítomné ticho narušovalo jen občasné pípnutí EKG přístroje.

Najednou se otevřely dveře a do místnosti vstoupila postava v dámských šatech. Zavřela za sebou dveře, ale zůstala stát na místě. V šeru místnosti nebyla vůbec rozpoznatelná. "Haló? Kdo je to?" zeptal se se strachem v hlase Richard. Nikdo se neozval. "Haló? Prosím Vás, pomůžete mi?" zkusil znova navázat kontakt. Stále bez odpovědi. Nejdřív se ozvalo táhlé zaskřípání, jako když někdo přejede nehty po tabuli. Pak se přidaly kroky. Pomalu, ale hlasitě. Hlasitost kroků postupně rostla. Jak se postava přibližovala, Richard v ní rozpoznal zdravotní sestru. "Prosím, kde to jsem a co se stalo?" ptal se Richard už poměrně zoufale. Jakmile sestra dorazila až k Richardovi, úplně ztuhl a nebyl schopen vydat ani hlásku.

Zdravotní sestra nevypadala jako z tohoto světa. Měla šedou kůži a řídké neupravené vlasy. Pracovní oděv byl evidentně starý - špinavý a místy děravý. Namísto očí jen bělmo a měla sešité rty k sobě černou nití. V ruce držela injekční stříkačku s neznámou žlutou tekutinou. Chvíli u Richarda stála a prohlížela si ho. Ten ležel jak paralyzovaný. Strach mu neumožňoval cokoliv udělat. Sestra ho chytla svou zmrzlou kostnatou rukou za jeho levačku. Richard sebou leknutím cukl a podíval se na její ruku a pak zpět na obličej. "Prosím Vás, neubližujte mi, udělám cokoliv" škemral, ale marně. Sestra mu napíchla ruku injekcí. Nastalo hrobové ticho a tma.

Po chvíli se Richard prudce nadechl a otevřel oči. Pokusil se vstát, ale bolest ho svírala natolik, že to nedokázal. Všiml si modřin a šrámů na rukou. Rozhlédl se po místnosti, ale místo, kde se nacházel, nepoznával. Ležel na lůžku a byl připojen na přístroj, který mu monitoroval srdeční tep. Ten mu povyskočil nahoru, když se na druhé straně temné místnosti pootevřely dveře. Tajemná silueta ženy za sebou zavřela a s klepotem podpatků se pomalými kroky vydala k němu…

Pod hladinou

Vypadalo to na klidnou sobotní směnu, ale pak se náhle zjevil ve dveřích kapitán s tím, že v místním jezeře se ztratil mladý muž. Podle dostupných informací by se mělo jednat o Radka Moravce, vrcholového plavce, který v jezeře trénoval na následující závody. O to záhadnější jeho ztracení bylo. Nikdo nepředpokládal, že by se mohl utopit. Sebral jsem svou potápěčskou výbavu a vydal se k jezeru.

Na místě už byli moji kolegové z kriminálky a několik svědků. Všichni tvrdili, že Radka viděli, jak najednou mizí pod hladinu nedaleko od břehu. Nepřirozeně, jako by ho někdo nebo něco stáhlo dolů. Bylo pozoruhodné, že se na tomto shodlo tolik lidí. Oblékl jsem si svou výstroj a vydal se směrem k vodě. Naposledy jsem se otočil s dotazem na přesnou lokalizaci a pak už se dal do plavání.

 Jakmile jsem doplaval na místo, kde Radek zmizel, obklopila mě nepřirozená zima. Nebyl to obyčejný chlad – byl pronikavý. Připadalo mi, že voda okolo mě má tmavší barvu. Ponořil jsem se, rozsvítil čelovku a začal s prohledáváním okolí. Pod hladinou panoval klid a ticho. Nikde nebylo nic neobvyklého, prostě nic. Ani stopa, která by mi pomohla v pátrání. Zdálo se, že po Radkovi se zkrátka slehla zem. Hledal jsem téměř hodinu a pomalu mi docházel vzduch v potápěčské láhvi. Už bylo zapotřebí, abych se vynořil.

 Postavil jsem se na dno jezera, ještě jednou se rozhlédl a začal plavat směrem vzhůru. Z ničeho nic mě něco popadlo za nohu. Dvě zářivě žluté oči na mě upíraly pohled. Tělo připomínalo lidskou bytost, ale bylo pokryté šedou kůží. V šeru pod vodou se mi zdálo, jako by se rýsovaly ploutve. Pak jsem ucítil, jak se kolem mé nohy obtočily ledové prsty, silné, s blánou mezi nimi. Snažil jsem se vymanit ze sevření, ale nedařilo se mi. Cítil jsem, jak mě to stvoření táhne někam dolů. Kyslík mi rychle docházel. Během toho se mnou několikrát bouchlo o dno jezera. Každý nádech byl těžší a těžší. Ručička na měřiči kyslíku se řítila dolů. Při jedné z těch ran se musel poškodit dýchací přístroj. V tu chvíli jsem věděl, že je to můj konec. Než jsem naposledy vydechl, uvědomil jsem si, že jezero má novou oběť. A že brzy přijde další.

Lavina

Krásné slunečné ráno vytáhlo Annu z postele. Přesně v takové probuzení doufala, když se vydala do Alp zdolat jeden z nejnáročnějších vrcholů Evropy. Nachystala si vše potřebné, překontrolovala výbavu a vydala se na cestu. Příjemný horský vánek ji hladil po tváři. Uvědomovala si, že cesta bude dlouhá a náročná, ale byla to zkušená horolezkyně a na tento výkon se dlouho a pečlivě připravovala. Na cesty se vždy vydávala sama, to měla nejraději. Užívala si výhledy a trávila čas jen se svými myšlenkami. Uvědomovala si však rizika. Vždy byla ve spojení se svým dobrým kamarádem Markem alespoň prostřednictvím satelitního telefonu.

Jakmile dorazila na místo, odkud začínala šplhat, zavolala Markovi. Jako vždy ho ubezpečila, že je v pořádku, je nachystaná a začíná lézt. Markovi se to tentokrát moc nepozdávalo a snažil se jí cestu rozmluvit. Převážně kladl důraz na to, že je tam sama a jde o velmi náročný výstup. Anna o svých schopnostech nepochybovala a nenechala se odradit. Výstup měla rozdělený do několika částí. Vždy když jeden segment zdolala, odpočinula si a ozvala se Markovi. Ovšem jak už to tak na horách bývá, počasí je nevyzpytatelné a velmi rychle se mění. Když byla zhruba v polovině cesty, zatáhlo se a začalo prudce sněžit a zvedl se silný vítr. Anna co možná nejrychleji dokončila započatý segment a uchýlila se ke stěně hory tak, aby se co možná nejvíce skryla před nepříznivým počasím. Mezitím Marek, který byl dole v chatě, vše z dálky pozoroval a jakmile se zhoršilo počasí, snažil se Annou spojit, ale nedařilo se mu to. Najednou to uslyšel. Ohlušující dunění, jako kdyby se hora začala hroutit. Zvedl hlavu právě včas, aby viděl, jak se sněhová stěna utrhla a žene se dolů. Tam, kde byla Anna. Marek začal panikařit. Dovolat se stále nešlo. Vyběhl ven z pokoje směrem rovnou k horské službě. Věděl, že je zle a že není moc času.

Anna se probrala v bílém pekle. Všude kam se podívala, byl jen sníh. Každým nádechem cítila, jak jí mráz proniká do plic. Srdce jí bušilo. Co se stalo? Kde je? Pokusila se pohnout nohama, ale nic – jako by neexistovaly. Věděla, že musí zůstat klidná. Naštěstí měla jednu ruku volnější a tak si z oblasti obličeje odstranila sníh a udělala prostor pro dýchání. Pustila slinu, aby zjistila, kterým směrem je povrch. Ukázalo se, že je přímo nad ní, což jí částečně uklidnilo. Byla ráda, že není hlavou dolů. Volnou rukou se snažila opatrně kolem sebe odhrnout sníh, ale moc to nešlo. Navíc měla strach, aby jí to nezavalilo ještě více. V tuhle chvíli už jen doufala ve dvě věci – že jí funguje lavinový vyhledávač, který vysílá signál, a že je Marek na cestě se záchranou jednotkou.

Marek, společně se skupinou záchranářů, byli během několik minut pod horou. Díky tomu, že byl dobře informovaný, tušil, v jaké oblasti by se mohla Anna přibližně nacházet. Za pomocí techniky netrvalo dlouho a dorazili na místo. Annu se jim podařilo nalézt a zachránit. Neutrpěla žádné velké zranění. Byla vděčná nejen záchranářům, ale hlavně Markovi. Seděla v chatě zabalená v dece, ruce se jí ještě třásly. Myšlenkami se stále vracela zpět. Mohlo to skončit jinak. Už nikdy nechtěla zažít ten pocit bezmoci a nechtěla ani, aby ho zažil kdokoliv jiný. Uvědomila, že dostala druhou šanci na život a rozhodla se, že se bude věnovat vzdělávání o bezpečnosti na horách. Po tomto zážitku se už nikdy nevydala na cestu sama.

Tajná místnost

Tak, jako většina mladých lidí, i partneři Lucie a Adam toužili po vlastním bydlení. Naskytla se jim skvělá příležitost krásného domečku na předměstí a tak neváhali ani minutu a chopili se šance. Měli obrovskou radost. Postupně stěhovali věci a chystali se na společnou budoucnost. Jednoho večera, když už leželi v posteli, najednou uslyšeli šramot. Zvuk se ozval jakoby pod nimi. Mysleli si, že se jim do sklepa nastěhovalo nějaké zvíře. Adam vstal z postele, vzal baterku a vydal se směrem ke sklepu. Prošel chladnou místnost, ale nikde nic nebylo. Povšiml si však stop po dveřích na jedné stěně. Bylo evidentní, že v minulosti tam cesta pokračovala, ale dveře byly zazděné. Zavolal na Lucii, aby se přišla podívat. Oba se shodli na tom, že se za zdí musí nacházet nějaká místnost a rozhodli se, že následující den to probourají, aby zjistili, co se tam skrývá. Lucie toho v noci moc nenaspala. Zdálo se jí, jako by jí někdo volal a ona nemohla přijít na to kdo a odkud.

Na druhý den ráno, ještě než šli znova do sklepa, vzpomněli si na plánek domu. Na plánku byl sklep, tak jak ho znali, ale kupodivu žádná další místnost se tam nenacházela. Měli neblahý pocit, že se tam skrývá něco tajného, něco, co chtěl někdo schovat před okolním světem. Adam doufal v nějaký poklad, zatímco Lucie se bála něčeho hrůzostrašného. Po snídani Adam popadl nástroje a vydal se do sklepa, kde začal zeď probourávat. Mísil se v něm pocit neklidu se vzrušením z toho, co asi na druhé straně nalezne. Jelikož to nebyla cihlová zeď, jako ta, co byla všude okolo, šlo to poměrně lehce. Za chvilku měl vykutanou díru dostatečně velkou na to, aby se dalo vejít dovnitř.

Adam poprosil Lucii, aby baterkou svítila do místnosti, zatímco se odvážně vydal na průzkum. Byla to malá prázdná místnost, tak 2x1 metr. Její účel jim nebyl znám. Vzduch v místnosti byl těžký a zatuchlý. Adam už chtěl odejít s nepořízenou, když v tu ránu pocítil lehký vánek na své paži. To ho zarazilo a chtěl vědět, odkud se vzduch line. V jedné ze stěn uviděl malý otvor. S mírným strachem přiložil hlavu ke stěně, ale skrz otvor nebylo nic vidět. Znova ale uslyšel zvuk podobný tomu, co slyšel předchozí večer. Lucie se Adama snažila odradit, ať to nechá být a nepokouší osud. Bála se, co by se mohlo za zdí nacházet. Adam se opřel o zeď a všiml si, že cihly byly uvolněné. Začal je tedy jednu po druhé vytahovat. Objevil další místnůstku, daleko menší, sotva metr čtvereční. Jen co uvolnil poslední cihlu, proud vzduchu se zastavil, jako když se zavře okno. Adam se vylekal tak, až narazil zády o stěnu za ním. Na podlaze ležela lidská kostra ve schoulené poloze. Oběma přeběhl mráz po zádech. Vyděsili se tak, že utekli zpět nahoru do bezpečí. Lucie by přísahala, že je při úprku něco sledovalo.

Jakmile se trochu uklidnili, Lucie zavolala policii, aby jim oznámila nález. Kriminalisté prohledali sklep včetně nově objevených místností a kosterní pozůstatky si odvezli s sebou na stanici. Celé odpoledne pak situaci rozebírali. Vymýšleli různé teorie o tom, kdo by to mohl být, nebo jaký byl důvod, že místnost byla zazděná. Na večer se šla Lucie osprchovat a vyčistit si zuby. Když vylezla z horké sprchy, všimla si, že na oroseném zrcadle je napsáno „Děkuji“. Rozbušilo se jí srdce, ale zároveň z toho měla dobrý pocit. Šla okamžitě pro Adama, ale než se společně do koupelny vrátili, zrcadlo už orosené nebylo. Od té doby již nikdy záhadné zvuky neslyšeli, ale dodnes na tento den vzpomínají.