Černá kočka

Jednoho rána si Jirka všiml, že se po ulici, kde bydlel, potuluje černá kočka. Chvíli ji pozoroval, protože se mu na ní něco nepozdávalo. Všiml si, že jak lidi, tak ostatní zvířata venku se jí vyhýbají. Jakoby z ní cítili nějakou špatnou energii. Připadalo mu to zvláštní, nikdy se s ničím takovým nesetkal, ale po několika minutách ji nechal být a přestal si ji všímat. Během dne na ní pak dočista zapomněl.

Na večer se vrátila jeho přítelkyně Monika z práce s radostnou novinkou. „Podívej, koho jsem našla,“ řekla Monika s úsměvem a ukázala Jirkovi černou kočku, kterou držela v náručí. „Nebylo by skvělé si ji nechat?“ Jirka na ni upřel nedůvěřivý pohled. „To snad nemyslíš vážně. Podívej se na ni pořádně. Jak se na tebe dívá… Jako kdyby ti chtěla… já nevím, něco udělat.“ „Přeháníš,“ odsekla Monika a stiskla kočku blíž k sobě. Jirka si povzdychl. „A co když je nemocná? Možná má blechy. Co když nám sem něco zatáhne?“ Monika pohladila láskyplně kočku od hlavy až k ocásku a řekla „Tak ji hned ráno vezmeme k veterináři, ať máme jistotu.“ Monika přistoupila blíž k Jirkovi a položila mu ruku na rameno. „Prosím, Jirko. Když ji vyhodíme, co se s ní asi stane?“ Jirka zavřel oči a dlouze vydechl. „Dobře,“ zamumlal nakonec. „Ale pod jednou podmínkou: nepoleze nám do postele.“

Po celý večer jí jedním okem sledoval, a i když nedělala nic neobvyklého a nevypadala, že by s ní bylo něco v nepořádku, pořád k ní cítil nedůvěru. Neměl pro to žádné vysvětlení, jen takový neblahý pocit, že udělali velkou chybu, když kočku přivedli do bytu. Poté, co večer ulehli do postele ke spánku, cítil neustále neklid a takový nevysvětlitelný pocit strachu.

Několik dní nebylo po Jiřím a Monice ani vidu, ani slechu. Jako kdyby se dočista vypařili. Sousedovi, který je pravidelně potkával, a často se spolu bavili o všem možném, to přišlo velmi podezřelé, protože vždy, když třeba někam odjížděli, tak mu dali vědět. Poté, co uplynulo asi 5 dní, kdy ani jednoho z nich nepotkal a ani z jejich bytu neslyšel žádné zvuky a po večerech se v bytě vůbec nesvítilo, se rozhodl jednat a s přítomností policie zkontrolovat, zda se jim něco nestalo.

Když soused společně se dvěma policisty vešli do bytu, našli oba dva bez známek života v jejich posteli. Žádné násilné vniknutí, ani stopy nasvědčující, že by došlo k vraždě, či sebevraždě se nepovedlo vypátrat. V bytě, dle souseda, který pár znal velmi dobře, nic nechybělo. Jeden z vyšetřujících policistů stál v ložnici u okna, když si všiml něčeho, co upoutalo jeho pozornost. Odhrnul záclonu a naproti bytu uviděl na ulici stát černou kočku, která se dívala svým pronikavým pohledem přímo směrem k ložnici. Policista ucítil mrazivý závan. Ten pohled ho znepokojil. Pokynul na svého kolegu, aby se šel podívat. Když však přišel, po kočce už nebylo ani památky.

Ze stínů

Když noc do města vstoupí,
a lampy svítí na cestu,
ze stínů přízrak vystoupí,
aby chytil další princeznu

Trpělivě vyčkává na tělo,
které jeho obětí bude,
nikomu nepoví co se dělo,
strach rozhostí se všude

Zvony bijí o půlnoci,
když nastane jeho čas,
je to ta chvíle bezmoci,
kdy si přijde pro dalšího z nás

Každý kdo na něj narazí,
cítí děs, chlad a strach,
těmito emocemi se nakazí,
je to bezcitný vrah

Dávej pozor, kudy v noci kráčíš,
přízrak čeká na tvůj dech,
stačí, že se smrti bráníš,
a skončíš ztracena v jeho snech.

Hrací skříňka

Naše rodina má ve vlastnictví již po několik generací prokletou starožitnou hrací skříňku. Podle historky, která je v naší rodině předávaná z generace na generaci, se jedná o skříňku, která byla nalezena v domě, kde došlo k násilnému vyvraždění celé rodiny. Tento předmět si jeden z mých dávných předků, který případ vyšetřoval, odnesl domů z místa činu, jako dárek pro svou choť. Skříňka sloužila jako nádherná bytová dekorace. Její naleštěný dřevěný povrch, je ze všech stran zdobený různými ornamenty a v rozích lze spatřit ručně vyřezávané růžičky. Po otevření vyvstane panenka v dobových šatech, která se, během toho, co hraje romantická melodie, otáčí kolem své osy. Když jsme ji viděli naposledy, zdálo se, že už musí být dávno nefunkční, jelikož se nám ji nedařilo nijak zprovoznit. Jakmile ale sama od sebe začne hrát, vždy někdo v rodině nečekaně zemře.

Někomu by mohlo připadat zvláštní, že skřínku po tom všem stále máme, ale v tom je právě ten háček, vždycky se zase někde objeví. Pokusili jsme se ji vyhodit, ale druhý den byla zase zpátky na původním místě. Když jsme se stěhovali, záměrně jsme ji v domě nechali, ale po přestěhování do nového bydliště, jsme ji opět objevili na půdě. Tenkrát jsme se ze zoufalosti rozhodli, že ji zničíme, i když to byl nádherný předmět s historickou hodnotou. Vhodili jsme ji do krbu a ujistili se, že lehne popelem, ale na druhý den stála na krbové římse.

Prozatím naposledy zahrála v ten den, kdy zemřela moje milovaná babička. Náš příběh jsme povyprávěli knězi, kterého jsme požádali o vysvěcení skřínky i odborníkovi na paranormální jevy, ale ani jeden z nich nepociťoval, že by se skřínkou bylo něco v nepořádku. Naše rodina tak i nadále žije v neutuchajícím strachu. Bojíme se dne, kdy se opět rozezní její líbezné tóny. Víme, že až je znovu uslyšíme, bude to znamenat konec – konec pro jednoho z nás.

Seance hrůzy

Tak jako každý pátek, se i tentokrát sešla parta kamarádů na obvyklém místě. Na hospodu nebyla nálada a v blízkém okolí zrovna neprobíhalo žádné sportovní utkání ani koncert, na kterém by se mohli společně zabavit. Proto Jindřich navrhl ostatním, že by mohli jít k němu domů. V posledních dnech četl jednu zajímavou knihu o okultizmu a tak přišel s tím, že by mohli, po vzoru lidí z knihy, zkusit vyvolávání duchů. Zbylým kamarádům se to ze začátku moc nepozdávalo, ale nakonec na to kývli a společně se vydali k Jindřichovi domů.

U Jindřicha zatáhli závěsy a zapálili svíčky, aby místo mělo tu správnou atmosféru. Poté se posadili ke kulatému stolu. Jindřich před sebou měl otevřenou knihu, ze které přátelům předčítal, aby se naladili na stejnou vlnu a věděli, co a jak mají dělat a co je čeká. Po krátké instruktáži se všichni přísedící chytili za ruce. „Koho budeme jako vyvolávat, kámo?“ zeptal se Honza sedící po Jindřichově levé ruce. „Musí to být někdo konkrétní“. „Tak co navrhuješ?“ obrátil se na Honzu. „Cože?! Já ani nic takovýho dělat nechci, vždyť je to nebezpečný“. Jindřich se jen pousmál. „Prosím tě, nebuď takovej posera. Co by se jako mohlo stát?“ Ozval se Marek sedící naproti Honzovi. „Hej a co třeba, kdybychom vyvolali vraha ze Sebranic?“ Navrhl poslední člen osazenstva Tomáš. „Tak seš magor?! Ten chlap zabil asi 15 lidí a pak se sám zastřelil. Dokonce to byl takovej pošuk, že každou oběť zabil jiným způsobem. Na to rovnou zapomeňte…“ vykřikl Honza zděšeně, vstal od stolu a při vzpomínce na novinový článek o tomto člověku doslova zbledl ve tváři. „Ha! Ty jsi génius, člověče!“ řekl s ledovým klidem v hlase Jindřich. „A ty neblbni a sedni si zpátky. Akorát moc koukáš na filmy, nic víc“. Honza si teda pomalounku s nedůvěrou v očích přisedl zpátky ke stolu.

Poté, co se všichni usadili ke stolu, se opět chytili za ruce a následně zavřeli oči. Zahájili seanci. Několikrát zopakovali věty uvedené v knize. Zdálo se, že se nic neděje. „Asi to nefunguje. Všechny tyhle knihy jsou jen bláboly. Vidíš Honzo, říkal jsem, že ti nic nehrozí“ řekl napůl zklamaným hlasem Jindřich. Jakmile však všichni otevřeli oči a navzájem se pustili, zhaslo v místnosti světlo a po několika vteřinách zase naskočilo zpět. „To nemyslíš vážně, že ne? Tohle není sranda kluci…“ vykřikl zděšeně Honza „vždyť mě můžete zabít. Víte, že mám slabé, nemocné, srdce“ dodal a všiml si, že kniha na stole je najednou zavřená. Všichni čtyři, jak seděli u stolu, se náhle otočili směrem ke kuchyni, když uslyšeli ránu a jakoby zvuk rozbitého skla. Marek se rozklepal a Tomáš prudce vstal od stolu. „Jestli je tohle všechno tvůj výmysl, tak jsi teda pěknej vůl.“ řekl Tomáš, zatímco šel směrem ke vchodovým dveřím domu „pojďte, jdeme pryč, já už tady nebudu ani minutu“ dodal s prosebným výrazem ve tváři. „Kluci, to byla jen náhoda. Světlo tady bliká pořád, vždyť je to starý dům“ řekl Jindřich. „A co ta rána? Tu vysvětlíš jak?“ ozval se naštvaným hlasem Marek, který už si to také šinul ke dveřím. „Tohle mi jako sranda nepřijde“ řekl se zklamáním v hlase Honza a šel za ostatními směrem ven. Poslední, co Jindřich ještě stihl říct, než se za kamarády zabouchly dveře, bylo „jen si jděte, když jste takový poserové.“ Pak dodal ještě několik dalších vět, ale ty, už jeho kamarádi neslyšeli.

Jindřich se usadil zpět ke stolu, položil ruce na knihu a nehybně tam seděl, jako kdyby se snažil nasát skrz knihu další vědění. Seděl tam takto s naprostým klidem, děsivým, trochu křečovitým úsměvem ve tváři a oči měl zarudlé, jak kdyby celou předešlou noc nespal. Kniha ho úplně pohltila. Ostatní kluci se mezitím rozešli a samostatně vyrazili směrem ke svým domovům. Marek, který to měl domů nejdál, nasedl do auta a odjel. Ostatní dva šli pěšky. Všichni tři však cestou pociťovali neklid a strach a s nejistotou ve tváři se rozhlíželi kolem sebe, jako kdyby je měl někdo sledovat.

Marek, který byl ještě pořád naštvaný na Jindřicha za to, co se v domě stalo, se rozhodl, že se po cestě ještě zastaví v obchodě a koupí si na večer pivko na uklidnění. Jel o něco rychleji, než by dle předpisů měl a jak byl částečně naštvaný, nervózní a vystrašený, nevěnoval stoprocentní pozornost řízení. Na rovném úseku začal pátrat po peněžence. U sebe jí neměl, ale nakonec ji našel v kastlíku na místě spolujezdce. Jak ji však vytahoval, spadla mu dolů pod sedačku. Natáhl se pro ni, a když pak zvedl hlavu, uviděl jen, jak z pravé strany blížící se křižovatky jede jiné vozidlo. Při té rychlosti si nebyl zcela jistý, ale připadalo mu, jakoby ve vozidle přijíždějícím zprava, zahlédl černou postavu a drobné červené světlo. Silně sešlápl brzdu, ale nic se nestalo. Na poslední chvíli se pokusil ještě strhnout volant na stranu, ale následoval už jen prudký náraz a ozvala se obrovská, ohlušující rána.

Honza celý ten večer bral ze všech nejhůř. Bylo mu zle, celý se klepal a těšil se domů, až zaleze do postele a pokusí se na všechno tohle zapomenout. I když nebyl zrovna v nejlepším rozpoložení, stejně se, ostatně jako vždy, když šel touto cestou domů, vydal skrz úzkou temnou uličku, která mu cestu domů zkrátila o několik desítek metrů. Zhruba v polovině uličky zaslechl kovové řinčení, jak když se převrátí popelnice. Se strachem se otočil, ale nikde nic neviděl. Jakmile se však otočil zpět, byla v jeho bezprostřední blízkosti temná, více jak dva metry vysoká, děsivě vyhlížející postava. Honza se neskutečně vylekal tak, až spadl na zem. V tu chvíli se chytil pravou rukou na hrudníku v oblasti srdce a začal lapat po dechu. Bolest na hrudi byla na tolik silná, že mu ani neumožňovala zavolat o pomoc. Pomalu začal ztrácet vědomí. Poslední co uviděl, než naposledy vydechl, byla černočerná silueta, postava bez tváře, jen se dvěma červenými body místo očí, která nad ním stála a pozorovala jeho utrpení do posledního výdechu.

Tomáš si po cestě domů přehrával události večera. Uvědomoval si, že to byl právě on, kdo navrhl, že by mohli vyvolávat ducha známého masového vraha a necítil se kvůli tomu vůbec dobře. Doufal, že se na všechno co nejdříve zapomene a nijak to ani nepoznamená jejich přátelství. Když přišel k domu, se zděšením zjistil, že je odemčeno. Opatrně a co možná nejtišeji vstoupil dovnitř. Všude byly poházený věci, ale nezdálo se, že by byl zloděj ještě na místě. V bytě se rozprostíralo hrobové ticho. Vydal se se vší opatrností prozkoumat byt. Když vstoupil do kuchyně a chtěl rozsvítit, přiskočilo k němu z temnoty rohu místnosti něco, co připomínalo lidskou bytost a několikrát ho to zezadu bodlo nožem. Tomášovo bezvládné tělo se pomalu sesunulo k zemi.

Jindřich, který stále seděl u stolu s rukama položenýma na knize, měl již úsměv od ucha k uchu a oči temně rudé. Jako by věděl, co se stalo jeho přátelům, a měl z toho neskrývanou radost. S tímto děsivým výrazem vstal od stolu. Jeho pohyby byly strnulé, jako kdyby tělo nepatřilo jemu. Jindřich se vydal směrem do své ložnice, jako náměsíčný, nevnímal okolí ani šero místnosti. Když minul okno, v jeho odrazu se zablýskly oči plné zlověstného rudého světla, jako by už nepatřily člověku.

Nikdy se nevrátíš

Okolí svého bydliště většinou dobře znáte, a pokud se přestěhujete na nové místo, tak máte přirozenou touhu zjistit, co se ve vašem novém bydlišti nachází zajímavého. Mirek, který ještě neměl ani pořádně vybaleny všechny věci a umístěny na své nové místo, se rozhodl pro průzkum nového okolí. Věřil, že krásné prostředí a čerstvý vzduch mu pomohou na chvíli přijít na jiné myšlenky, než bylo stěhování. Vzal svého nejlepšího kámoše, labradora Frankieho, a vyrazili na procházku do nedalekého lesa. „Pojď Frankie, určitě se ti tady bude líbit a třeba ti i po cestě najdeme psí kámošku“ řekl Mirek natěšeně.

Jak tak společně bloudili lesem a popadané listí jim šustilo pod nohami, ani moc nevnímal, kam vlastně jdou, jen si užíval ten pocit volnosti. Najednou Frankie něco zavětřil a zaštěkal. Mirek zpozorněl a všiml si, že jen několik metrů od nich trčí ze země nějaká ohnutá trubka připomínající periskop ponorky. Pomalu se k ní přiblížili. „To je zvláštní, že?“ obrátil se na Frankieho, který trubku zrovna očichával „co to může být a kam to asi vede? Co říkáš na to, kdybychom to prozkoumali, kamaráde?“ Frankie zvedl hlavu a štěknul na znamení souhlasu.

Společně začali pročesávat okolí. Po asi 200 metrech najednou začal Frankie opět štěkat. Stáli před těžkými kovovými dveřmi, které byly zasypány popadaným listím. Jakmile Mirek uvolnil přístup, nejistě se rozhlédl a rozhodl se, že se pokusí dveře otevřít. Kupodivu nebyl vchod nijak uzamčený ani jinak zabezpečený, ale byly pořádně těžký. Poté, co dveře otevřel, vyvanul se z nich takový podivný vánek, ze kterého se Mirek otřásl. Všiml si, že Frankie pomalu couval od vchodu s děsem ve tváři. „Neboj Frankie, jen nakouknu a hned mažeme domů, dobře?“ snažil se psa uklidnit, ten ale jen varovně vyštěkl. Jak se Mirek pomalu přibližoval ke vchodu, začal Frankie čím dál tím víc vyvádět. Poskakoval, štěkal a kňučel. Mirkovi to ale nedalo, musel pokračovat, jako by ho něco táhlo dovnitř. Byl jak v transu, že si ani nevšiml, že ho Frankie nenásleduje.

Sešel několik schodů do chodby, která mu připomínala tunel vedoucí do bunkru nebo protiatomového krytu. Jelikož nebylo moc dobře vidět, vytáhl telefon, aby si posvítil. V tu chvíli se ozvala strašlivá rána, která byla ještě znásobena ozvěnou tunelu. Nastala naprostá tma a jediný, co se ozvalo, byl vzdalující se běh listím. „No skvělý, tma jak v pytli, jsem tu zavřenej a ještě mi nejspíš utekl pes… tak to se vážně povedlo“ povzdechl si Mirek. „Nejspíš se ten chudák pěkně vylekal, asi i víc než já sám. Snad se mu nic nestane…“ dodal se smutkem v hlase Mirek, který byl nešťastný, že u sebe nemá svého čtyřnohého parťáka. Jakmile rozsvítil baterku na telefonu, všiml si, že dole není žádný signál. Vydal se zpět ke dveřím, které ale otevřít nešly, jako by na už tak těžké dveře ještě někdo něco položil. Několikrát zkusil Frankieho zavolat, ale věděl, že je to zbytečný. Zaprvé ho slyšel běžet pryč a za druhé by mu jen těžko pomohl s otevřením dveří. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než se vydat chodbou, která se předním rozprostírala.

Necítil se tam vůbec dobře. Mráz mu běhal po zádech, až měl husí kůži po celém těle. Nevěděl, jestli je horší ten malý uzavřený prostor, nebo fakt, že je tam naprosté hrobové ticho. Po několika metrech si všiml nápisu vyrytého do zdi „Není návratu“ a vyjekl hrůzou. Rozbušilo se mu srdce a polil ho pot. Pokračoval dál tajemnou chodbou. Pociťoval, že něco není v pořádku. Neustále se ohlížel, aby se zbavil nepříjemného pocitu, že ho někdo sleduje. Najednou se ozvalo křupnutí. Mirek věděl, že na něco šlápl, ale podle zvuku nebyl schopen identifikovat, co by to mohlo být. Otočil baterku směrem k zemi a zařval tak, až se otřásly stěny. Na zemi byla lidská kostra, u jejíž ruky byl starý rezavý hřebík s bílým hrotem od omítky. Posvítil na stěnu, o kterou se pozůstatek těla opíral, a uviděl vyryté čáry. Takové, které znal z filmových vězeňských cel, kde si trestanci značili počet dní strávených ve vězení. Tady ale těch rýh byly desítky, možná stovky. „To přece není možný“ špitnul s hrůzou Mirek. Když se pak s baterkou rozhlédl po okolí, všiml si, že kostí tam leží spousta, jakoby tu skončila uvězněna celá družina lidí.

Mirek začal panikařit a křičet, ale jediný, co se ozývalo, byla jeho vlastní ozvěna. Vzal nohy na ramena a utíkal, ale velmi záhy narazil na konec. Chodba nikam nevedla, byla tam opět jen stěna. Na stěně bylo, nejspíše krví, napsáno několik hesel jako „Tohle je tvůj konec“, „Nikdy se nevrátíš“ a „Zůstaneš tu navždy“. Mirek začal upadat do zoufalství. Bušil na stěnu a křičel, ale nebylo mu to nic platný. Jakmile se trochu uklidnil, rozhodl se pro návrat ke vchodovým dveřím, protože jinou možnost neviděl. Věřil, že když se dostal dovnitř, musí se i dostat ven. Šel zpět touto dlouhou, prázdnou, chladnou chodbou pěkných pár minut. Jediné co se ozývalo, byly jeho kroky a rychlý tlukot srdce. Když opět dorazil k vyrytému nápisu „Není návratu“ mobil náhle zhasnul a nešel nahodit zpět. Kolem něj se rozprostřela naprostá tma, ve které neviděl na krok. V ten moment pochopil osudovost tohoto sdělení.