Převozník (část 2.)

Richard, který se probral na zemi v lese, nemohl uvěřit tomu, co právě zažil… Opřený o strom stále koukal na fotografii. Povšiml si, že na své levé ruce má hodinky, na kterých se však vteřinová ručička pohybuje opačným směrem. „Máš 24 hodin na to, aby si za sebe poslal náhradu…“ zašeptal si pro sebe. Nedaleko od něj se na zemi lesklo cosi stříbrného. Byl to nůž. Sebral ho a vydal se vstříc lesem.

Po chvíli došel na lesní cestu. Chvíli po ní kráčel, když najednou z velké dálky uslyšel hlas. Schoval se za velký strom a vyčkával. Lesní cestou si zkracovala cestu domů mladá slečna, která cestou telefonovala, aby se tolik nebála a cesta ji rychleji plynula. Široko daleko nikdo jiný nebyl. Pro Richarda to byla skvělá příležitost k vykoupení duše.

„Proboha, co mám dělat?!“ ptal se sám sebe. „Pokud ji nezabiju, moje žena přijde o manžela a děti o tátu. Když to ale udělám, bude ze mě zrůda. Dokážu žít se svým svědomím, pokud bude moje rodina šťastná?“ rozmýšlel Richard. „Musím se rozhodnout, hned!“ Dívka již byla jen pár metrů od něj a nevěděla, že tam není sama. Přes hovor nevnímala okolí, po celou dobu se ani jednou neohlídla.

Richard vyčkal, až dívka projde okolo místa, kde se schovával. Poté silně sevřel rukojeť nože a vyběhl. Nůž prorazil látku její bundy. Dívka zalapala po dechu, oči se rozšířily v naprostém šoku. "Omlouvám se" špitl, když do ní nůž vrazil podruhé. Nic necítil. Ani odpor, ani úlevu. Telefon jí vypadl z ruky a z něj se ozval vyděšený hlas: "Haló? Jsi tam? Haló?"

Svět kolem potemněl. Richard poznal, že je zpátky na místě, kde mluvil s převozníkem. „Co se stalo? Jak to, že jsem zase tady?!“ řekl vyděšeným hlasem Richard „Slyšíš mě? Udělal jsem to! Udělal jsem, co jsi po mě chtěl. Teď mě vrať zpátky k rodině!“

„Ha ha ha!“ ozvalo se ze tmy a začala se pomalu zjevovat silueta převozníka. „Vážně jsi to udělal. Překvapil jsi mě. Neřekl bych to do tebe.“

„Udělal jsem to pro svou rodinu.“ řekl Richard zlomeným hlasem

„A co by na to asi tvá rodina řekla, co? Líbilo by se jim to? Mít doma chladnokrevného vraha.“

„Pochopili by moje důvody…“

„Zabil jsi mladou nic netušící a zcela bezbrannou dívku. Jaký k tomu může mít člověk rozumný důvod?“

„Víš moc dobře, o čem mluvím. Slíbil jsi mi, že mě vrátíš zpět do života k rodině.“ vzlykl Richard se zrakem sklopeným na své zakrvácené ruce.

"Ty jsi mi ale naivní…“ zavrtěl převozník hlavou. "Slíbil jsem ti návrat? To ano, ale řekl jsem snad kdy, kam a v jakém stavu?“

„Měli jsme dohodu…“ řekl Richard z posledních sil.

„Obávám se, že svou část dohody nedodržím. Jak hloupé je věřit slovům mrtvých.“ řekl ledově klidným hlasem převozník. „Na druhé straně řeky, tě čeká věčné zatracení. Byla jsi čistá duše. Ach ano, nemohl bych tě tam převést. Nyní už ale můžu. Jsi vrah, Richarde! A vrahové patří ke mně!" zakřičel do temnoty a opět se dal do smíchu.

Poté bezvládné, vyčerpané Richardovo tělo naložil na dřevěnou loďku a společně se vydali přes řeku do říše mrtvých k věčnému zatracení. Loď se ponořila do mlhy a Richardovo jméno zmizelo ze světa živých navždy.

Navždy moje

Vždycky ses mi líbila,
měl jsem tě moc rád,
prý ses ke mně hodila,
s tebou nemusím se bát.

Pak se něco změnilo,
už nebylo to jako dřív,
naše životy to rozbilo,
rozhodla ses odejít.

Nemůžu to dopustit,
vždyť jsi navždy moje,
nedokážu odpustit,
vzdát se tě bez boje.

Chtěl jsem tě jen zastavit,
nepustit tě z domu,
nechtěl jsem tě shodit,
na hranu našeho stolu.

Tělo tvé přede mnou leží,
za chvíli zas budeme spolu,
na ničem už nezáleží,
skáču z okna dolů.

Převozník (část 1.)

„Kde to jsem?“ vyjekl se zděšením v hlase Richard. Koukal kolem sebe, ale nikde nic. Všude kolem něj bylo jen bílo. Žádná podlaha, strop či nebe, ani stěny. Přesto stál nohama pevně na zemi. Po chvíli rozhlížení se vydal na cestu vstříc. Každý krok byl jako pohyb v husté mlze, ale když se otočil, nebyla za ním žádná stopa. Nebe, jestli se tomu tak dalo říkat, postupně temnělo. Kolem se rozléhal šepot, tichý a vzdálený, ale přesto ho slyšel jasně. Už bylo poměrně šero, když zahlédl v dáli před sebou něco, co na tu vzdálenost nebyl schopný rozeznat. V domnění, že by to mohla být jeho záchrana, ještě přidal do kroku.

Po několika minutách došel k velké vodní ploše. „Vítej“ ozvalo se ze tmy. „Kdo to řekl? Co jsi zač?“ zeptal se vyděšeně Richard. Poté se ze tmy vynořila vysoká postava zahalená do černého roucha. Nebyl ji vidět obličej, ani jiné části těla. „Kdo jsem? Ha! Ty asi nevíš, co se stalo, chlapče, viď že ne? Zemřel jsi tragickou smrtí. Mým úkolem je, tě převést na druhou stranu, na onen svět.“

„Cože?! To přece není možný. Vždyť tu jsem, dýchám, chodím. Nemůžu být mrtvej! To je nesmysl!“

„Ale kdeže, teď jsi u mě, v Říši mrtvých. Odsud vedou pouze dvě cesty.“ řekl tajemný hlas chladně.

„Takže, ty jsi smrt?“ vykoktal ze sebe Richard, který stále nemohl uvěřit tomu, co se právě děje.

„Smrt? Ne… Smrt nejsem. Já jsem ten, kdo tě vede dál… Nebo zpět. Ve vašem světe známý jako Cháron.“

„Říkal jsi, že jsou odsud dvě cesty. Jestli je pravda, co jsi říkal a opravdu jsem umřel, udělám cokoliv, abych se mohl vrátit mezi živé.“

„Cokoliv říkáš? To rád slyším. Myslím, že se dohodneme.“ řekl tónem, který zněl radostně.

„Rozhodně! Nemůžu umřít. Mám rodinu, děti, přátele. Je toho tolik, co jsem ještě nestihl. Musím zpátky!“ řekl se zoufalstvím v roztřeseném hlase.

„Inu dobrá. Jedna cesta vede přes vodu do věčného zatracení, ta druhá vede zpátky do života. Je na tobě, kterou cestu zvolíš. Pamatuj však, že to nebude bez následků.“

„Co ode mě chceš? Udělám to!“

„Chceš zpátky? Dobrá, ale musíš mi přinést jinou duši. Jen tak vykoupíš tu svou. Musí to však být duše mladá. Jak se tedy rozhodneš?“

Richardovi se podlomila kolena. Ruce se mu třásly. “Tohle nejde… nemůžu…“ šeptal si. Ale pak si vzpomněl. Jeho děti a žena. Co když by je jeho smrt zničila? „Musím zpátky…“ Sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl z ní fotku své rodiny. Po chvíli doprostřed fotky ukápla první slza.

„Jak ses teda rozhodl?“ ozval se tajemný hlas „chceš se vrátit?“. Richard beze slova a slzami v očích pomalu přikývl. „Dobrá tedy. Vrátím tě zpět. Máš 24 hodin, aby si za sebe poslal náhradu. Pokud to neuděláš, vezmu si tě zpátky.“ poté se tajemná postava otočila zády a zmizela ve tmě.

Richard zalapal po dechu a prudce se posadil. Celý potlučený se probral. Ostrá bolest mu projela tělem. V ruce svíral fotku své rodiny zmáčenou slzami. Přesně věděl, co bude potřeba udělat...

 

Byl to jen sen

Po dlouhém a náročném dni Jirka konečně ulehl do postele. Dal pusu své přítelkyni, která vedle něj ležela, a popřál ji dobrou noc. Poté se otočil na bok a zavřel oči. Po chvíli uslyšel z kuchyně zvuk kapajícího kohoutku. Nejprve to ignoroval, ale zvuk neustával. Nechtělo se mu vstávat, ale něco v něm mu říkalo, že by měl. Po cestě mu přeběhl nepříjemný mráz po zádech. Na rukou cítil lehký vánek, ale okna byla zavřená. V místnosti byl těžký vzduch.

Když ke kohoutku přišel, voda z něj netekla. V tu ránu znejistěl. Něco bylo jinak. Ačkoliv byl v místnosti sám, měl pocit, jako kdyby tam s ním někdo byl. Ne však lidská bytost, ale něco tajemného, děsivého. Hruď se mu sevřela. Místnost náhle potemněla. Jirka sáhl po noži dřív, než si to stačil rozmyslet. Prsty se mu sevřely kolem studené rukojeti. S vyděšeným výrazem ve tváři a prudce zvýšeným tepem se začal kolem sebe rozhlížet.

Z vedlejší místnosti uslyšel zvuk, který připomínal vrzání staré podlahy. Pevně sevřel nůž a s odhodláním se vydal vstříc jeho strachu. Ve dveřích uviděl siluetu něčeho, co nedokázal pojmenovat. Vypadalo to jako nějaký přízrak. Cítil, jak ho ta věc sleduje zlým a nelítostným pohledem. Rozhodl se, že se zlu postaví. S křikem a nataženou rukou držící nůž se rozběhl vpřed. Zběsile máchal nožem, jeho pohyby byly nekoordinované. Po chvíli únavného boje se skácel k zemi a všiml si, že onen přízrak je pryč. Zdálo se, že se vše vrátilo do normálu a zlo bylo zahnáno. Najednou se však ozval silný ženský výkřik.

Jirka, celý zpocený a vyděšený, vylítl z postele. Otřel si orosené čelo a snažil se uklidnit. Byl to jen sen. Jen zlý sen. Zhluboka se nadechl a vydechl. Pak ucítil tlak na noze. Instinktivně ucukl a odhodil peřinu. Ruce měl rudé. Nejdřív tomu nerozuměl, než mu došlo, že to není pot. Krev mu zasychala na kůži. Pomalu otočil hlavu. Spatřil oči své partnerky – bez života, kaluž krve vsakující se do prostěradla a kuchyňský nůž v hrudi. Pokoj byl najednou tichý, až příliš. Přál by si znova se probudit, ale tohle už sen nebyl…