Tajemná kniha

Před několika dny se Marta přestěhovala do nového města, aby utekla před bolestí ze ztráty svého milovaného otce. S touto obrovskou ztrátou se nedokázala vyrovnat a všechno jí ho připomínalo. Chtěla za svou minulostí udělat tlustou čáru a začít znova. Před svými strachy a bolestí se ráda schovávala v knihách. Byl to pro ní úkryt - bezpečné místo. Proto taky jedny z jejích prvních kroků vedly do městské knihovny. Byla to starší budova s tajemnou atmosférou uvnitř. Knihovnici tam dělala paní v důchodovém věku, která působila velmi mile a přívětivě a bylo z ní cítit, že se na tomto místě cítí dobře.

Marta se procházela po knihovně s rozzářenýma očima a úsměvem od ucha k uchu a prozkoumávala všechny možné regály. Našla svůj nový ráj. Najednou si všimla, že v jednom z koutů místnosti je tajemný černý závěs, který něco skrývá. Neustále po tom místě pokukovala, její pohled k němu pořád sklouzával. Bylo to něco nadpřirozeného, něco více než pouhá zvědavost. Ostatní návštěvníci knihovny chodili okolo, vybírali si knížky zleva zprava, ale toto místo, jako by vůbec neexistovalo. Nikdo jiný si ho nevšímal. Marta se vydala za knihovnicí, aby se jí zeptala, jestli může za závěs nakouknout, protože jí to místo z nějakého neznámého důvodu neskutečně přitahovalo. Knihovnice na ní chvíli nechápavě zírala a pak jí řekla, že žádné takové místo v knihovně není, že to musel být jen stín. Možná se jí to jen zdálo, ale ten pocit byl příliš skutečný. Byla si jistá, že to místo tam je.

Rozhodla se, že se zdrží o něco déle než měla v plánu a počká až se místo trochu vylidní a pak se podívá, jaké tajemství se tu skrývá. Mezitím si vzala jednu z knih z nedaleké police a posadila se ke stolu, aby nepůsobila podezřele. Ačkoliv měla knihu otevřenou, vůbec ji nedokázala číst. Celou dobu měla zrak upřený směrem k závěsu. Zdálo se jí, jako by ji na to místo někdo volal. I přes zavřená okna a dveře se závěs jemně pohyboval, jak při slabém vánku. Jakmile byl vzduch čistý a v celé místnosti zbylo jen několik posledních jedinců, vyšla vstříc tajemnému koutu. Srdce se jí rozbušilo vzrušením. Rozhlédla se, jestli ji někdo nepozoruje a poté nakoukla za závěs. Uviděla velkou tlustou černou knihu s červenými znaky ležící na malém dřevěném podstavci. Teď už nemohla couvnout. Musela se dozvědět víc. Přistoupila tedy ke knize a zkontrolovala, že závěs dolehl na obou stranách tak, aby nebylo vidět, že do tohoto, nejspíše zapovězeného, místa vstoupila.

Z dálky to nebylo rozeznatelné, ale na přebalu knihy byl obrovský rudý pentagram s ďáblovou hlavou a několik neznámých znaků lemovaly okraje knihy. Bylo zjevné, že se jedná o satanistickou knihu. Z knihy sálala neuvěřitelná síla a moc. Marta chvíli váhala, ale poté zavřela oči, zhluboka vydechla a položila svou dlaň na knihu. V tu chvíli skrz ní projela ohromná síla. Byla z toho v šoku. Nevěděla, co se to právě stalo. Nemohla se však od knihy odtrhnout, již byla v její moci. Začala v ní fanaticky listovat a zkoumat její obsah. Šeptem pročítala latinské nápisy a dech se jí během toho zrychloval. Hlas ji pomalu zesiloval. Jakmile dorazila zhruba do poloviny knihy, přečetla zcela nahlas jednu z vět a kolem ní se objevil rychlý záblesk a pak tma. Kniha zůstala ležet na stolku, ale byla zavřená. Po Martě nebylo ani památky. V knihovně si nikdo ničeho nevšiml. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco stalo.

Nablízku

Vidím tě, když sníš, když se probouzíš, vstáváš a jdeš si čistit zuby. Vím, jak si oplachuješ obličej a jak se vždy při zavírání skřínky objeví na zlomek vteřiny záblesk v zrcadle.

Sleduju tě, jak se oblékáš a váháš, co si dnes na sebe vzít. Pozoruju, co si chystáš k jídlu. Jsem s tebou, když odcházíš a kontroluješ, zda je zamčeno.

Vnímám každý tvůj krok cestou do práce. Naslouchám, o čem se se svými kolegy bavíš i to, jak jim při odchodu přeješ pěkný den.

Vidím tě, když přicházíš zpátky domů, vyzouváš si boty a odkládáš klíče na přilehlou poličku. Všímám si, jak ti při odpočinku u televize začínají klesat víčka. Pozoruju, jak vypínáš televizi, zhasínáš světlo a odcházíš směrem do koupelny. Stojíš před zrcadlem a tvůj výraz ve tváři dokazuje, jak jsi ze všeho už unavený. Cítím tvůj neklid, který ale nebude trvat věčně.

Koukám na tebe, když konečně usínáš. Tvůj dech zpomaluje, tělo se uvolňuje, až přichází naprostý klid.

Byl jsem ti na blízku. Nenápadný, trpělivý. Ale teď už je na čase, abys šel se mnou…

Protiatomový kryt

Již je to téměř 200 dní, co nás všechny poslali do protiatomového krytu, abychom se schovali před hrozbami probíhající jaderné války. Tenkrát nám bylo sděleno, že dokud nebude venku bezpečno, nikdo nesmí z krytu ven. Od té doby tady přežíváme - já, moje žena a syn. V poslední zprávě, která se k nám dostala, bylo sděleno, že jakmile to bude možné, všechny nahlášené kryty navštíví příslušníci armády s tím, že se můžeme vrátit zpět na povrch.

Jenže to bylo před více než půl rokem. Skrz tlusté stěny a silné dveře není z venku nic slyšet. Nikdo asi nepočítal s tím, že by to mohlo trvat takhle dlouho. Zásoby se nám pomalu, ale jistě, tenčí. Napadlo nás, zda na nás třeba nezapomněli, nebo jestli není vchod do bunkru zasypaný a proto nás nekontaktovali. Bylo mi jasné, že bude potřeba učinit rozhodnutí. Moje žena byla jednoznačně proti, jelikož věřila, že pro nás přijdou. Nakonec jsme ji se synem přesvědčili, že bychom to měli udělat. Domluvili jsme se tak, že zkusím vyjít ven. Pokud to na první pohled nebude bezpečný, okamžitě se vrátím. Rodina mezitím na mě počká dole a já ji budu informovat.

Postavil jsem se ke vchodovým dveřím a zhluboka se nadechl. Naposledy jsem se ještě otočil směrem k rodině. Srdce mi bušilo jak už dlouho ne a dlaně jsem měl celé zpocené. Vší silou jsem zabral za těžké dveře, které se pomalinku otevírali. Nejprve jsem jen částečně vykoukl, ale pak jsem vyšel ven. Zdálo se, že mi nic nehrozí. Nebylo nic slyšet a ani cítit ve vzduchu. Krajinu kolem sebe jsem vůbec nepoznával. Tam, kde bývaly domy, byly teď jen sutiny. Nikde žádná zeleň, spíš to vypadalo, jako by bylo vše zasypáno vrstvou prachu. Bylo ticho, úplný ticho. Nikde nebyli lidi a nebylo slyšet ani zvuky zvířat. S mírnou nejistotou jsem udělal prvních pár kroků vpřed. Otočil jsem se směrem ke krytu a zavolal jsem, že jsem v pořádku a že jsme nejspíš sami. Raději jsem chtěl, ať ještě chvíli počkají na potvrzení, než se vydají za mnou.

Krátce na to, co jsem vykřikl směrem ke krytu, jsem z dálky uslyšel šramot, něco jako když se sesype kamení. Zbystřil jsem a upřeně jsem zíral směrem, odkud se zvuk ozval. V dáli se něco mihlo. Polil mě studený pot. To, co jsem spatřil, se pomalu přibližovalo ke mně. Zatím to bylo moc daleko na to, abych se cítil v ohrožení. Zdálo se mi, že by to mohl být člověk a tak jsem na něj zavolal a jednou rukou mával. Ukázalo se, že jsem měl pravdu. Jak se postava postupně přibližovala, bylo poznat, že jde o dalšího člověka. Zavolal na mě nazpátek. Když už byl vzdálený jen několik metrů ode mě, bylo patrný, že není ozbrojený. Měl na sobě dlouhý černý plášť a tvář si cestou zahaloval kapucí, nejspíš proto, aby se mu vířící se prach ze sutin nedostal do obličeje.

Poté, co dorazil ke mně, byla v jeho obličeji vidět radost, že po nějaké době potkal dalšího člověka. Prohodili jsme několik vět a pak jsem ho pozval dolů do krytu, abychom nestáli na té nehostinné půdě. Vypadal jako milý, zdvořilý mladý muž. Vyprávěl nám, že se už několik měsíců potuluje po venku a hledá další přeživší, ale až dodnes bez úspěchu. Říkal, že je venku možné se volně pohybovat, ale po válce došlo zřejmě vlivem radiace nebo nějakých pokusů ke zmutování zvířat a možná i lidí. To je podle něj i důvod, proč nejsou slyšet zvířata. Menší druhy zmizely a zůstala jen velká zvěř, která ale zmutovala a loví cokoliv, co jim přijde do cesty.

Moje žena mu nevěřila. Vzala mě bokem a zpochybňovala věci, které nám vyprávěl. Nechtěla to řešit před ním, aby ho neurazila nebo nenaštvala. Všimli jsme si, že se furt kolem sebe rozhlíží a působí neklidně a nervózně. Manželka z něj neměla vůbec dobrý pocit a požádala mě, abych se ho pokusil nějak taktně zbavit. Když jsme se vrátili za ním, uvrhl na nás nepříjemný pohled. Nejspíš tušil, že bychom byli raději, kdyby u nás vůbec nebyl. Nervózně poklepával prsty a podupával jednou nohou. Zeptal jsem se ho, jestli je mu dobře. V tu ránu se na nás vrhl. Ostrými tmavými drápy, které měl místo nehtů, sekl mojí ženu do krku a tím ji způsobil silné krvácení. Poté okamžitě přiskočil ke mně, dal mi ránu do hlavy, až jsem upadl a zakousl se mi do ruky. Ležel jsem nehybně na zemi. Chtěl jsem křičet, ale nemohl jsem. Viděl jsem jen svého syna, jak se třese v rohu místnosti, a věděl jsem, že ho nedokážu ochránit. Už mu nebylo pomoci.