Nejsi na řadě

Občas se někomu přihodí v životě něco špatného a občas se to na člověka sype ze všech stran a už to dál nezvládá. Mnozí se to snaží překonat, ale jsou i tací, co to prostě a jednoduše vzdají. To je i případ Lucie – rozchod po mnohaletém vztahu, vyhození ze zaměstnání a úmrtí blízkého člověka. To vše v horizontu necelého měsíce.

Temné myšlenky měla Lucie už i dříve, ale události posledních dní ji definitivně přiměli k realizování sebevraždy. Se zarudlýma očima z nepřetržitého pláče a v již naprosté zoufalosti sáhla po lécích, které měla doma uschovány v malé krabičce u lékárničky. Aby zvýšila účinnost a tím i pravděpodobnost dosažení svého cíle, spolykala celou hrst různých prášků najednou a celé to zapila velkou sklenicí vodky a následně ulehla do postele. Netrvalo dlouho a udělalo se jí nevolno. Snažila se to držet, co nejdéle se dalo, ale nakonec, všechno tak jak bylo, vyzvracela.

Pochopila tedy, že tudy cesta nevede, ale ze svého přesvědčení neustoupila. Rozhodla se tedy zvolit jiný způsob. Vydala se do potemnělé garáže, kde ze stropu místnosti zavěsila silný provaz, na kterém uvázala smyčku. Lano vytáhla, co nejvýše to šlo, přisunula stoličku a smyčku natáhla přes hlavu. S prázdným výrazem v obličeji naposledy utřela slzy a následně pod sebou stoličku shodila. Naprosto nečekaně se však toto poměrně silné lano přetrhlo. Nevěřila vlastním očím, ale to, co se stalo, ji nejen vehnalo další příliv slzí do tváře, ale začala upadat to ještě větší deprese a zoufalství.

S křikem a v úplné agónii přiběhla do chladné koupelny, kde z umyvadla sebrala žiletku na holení. O okraj umyvadla rozbila plastovou část, která držela břit. Podívala se na sebe do zrcadla. Teď už byla spíše rozčílená a s výrazem jasně říkajícím, že tentokrát už to vyjde, vrazila svému odrazu pěstí, až se zrcadlo rozletělo na milion střípků a přitom si pořezala pěst. Bez zaváhání uchopila pevně žiletku do své levé ruky a přeťala si žíly na své druhé ruce. V tu chvíli upadla do bezvědomí.

Zdálo se jí, jakoby viděla anděla. Jasně bílá, zářící postava, která v ní vyvolávala pocity radosti a bezpečí se k ní pomalu přibližovala. Když byla až u ní, natáhla k ní ruku a to ji zalilo příjemným teplem. Neviděla ji do tváře, pouze uslyšela, jak ji říká „Ještě nejsi na řadě“. V tu ránu se probudila na zemi své koupelny. Strach, úzkosti a zoufalost najednou byli pryč. Podívala se na své zápěstí, ale žádné poranění tam nebylo. Když vstávala, povšimla si, že nepoškozená žiletka leží u umyvadla na stejném místě jako vždy. Chtěla se zkontrolovat v zrcadle, které k jejímu překvapení bylo v pořádku, jen bylo celé zamlžené a jakoby na něj někdo prstem napsal „Ještě nejsi na řadě“.

Zásilka

Před pěti lety mi jedna zásilka změnila život, a dodnes mě to pronásleduje v těch nejděsivějších snech. Jednoho dne, zhruba před 5 lety, u mě zazvonil doručovatel s tím, že má pro mě zásilku a jestli bych si ji mohl přijít převzít. Zaskočilo mě to, jelikož jsem o ničem nevěděl a sám si nic neobjednával. Mohlo se však jednat třeba o překvapení od někoho z mých přátel nebo rodiny. Malou hnědou krabici jsem tedy převzal.

Místo, kde obvykle bývá uveden odesílatel, zelo prázdnotou a na místě adresáta, byla pouze úhledným písmem napsána má adresa. Za převzetí se neplatilo a tak jsem to nijak hlouběji nezkoumal a balíček si od doručovatele převzal. Po otevření na mě čekal šok, který by mi jen těžko někdo uvěřil. Uvnitř balíčku se nacházelo něco zabaleného do papírového kapesníku. Když jsem papírový kapesník rozbalil, zatajil se mi dech. Chvíli jsem tomu odmítal uvěřit. Prst. Skutečný, lidský prst. Udělalo se mi mdlo. Všiml jsem si, že na pomačkaném a překvapivě jen málo poskvrněném kapesníku se skrývá nějaký nápis. Stálo tam „Varoval jsem vás!“, napsáno stejným úhledným písmem, jako adresa na krabici. Úplně se mi z toho rozbušilo srdce. Okamžitě jsem kontaktoval mé nejbližší, abych se ujistil, že jsou všichni v pořádku. Snažili se mě uklidnit s tím, že se buďto jedná o nějaký hodně hloupý vtípek, nebo zásilka vůbec nepatří mně, jelikož tomu nic nenasvědčovalo.

Po chvíli, jakmile jsem se trochu uklidnil a vzpamatoval se a přesvědčil jsem se, že se mi to jen nezdá, jsem balíček popadl a tak jak byl, odnesl celý rozklepaný a se strachem v očích na místní policejní stanici. Následovali tři kola výslechu, kde se mě ptali, jak jsem k tomu přišel, čí by to mohl být prst, či zda mě nenapadá, kdo by mohl něco takového udělat. Policie po několika týdnech vyšetřování případ pozastavila na dobu neurčitou. Nepodařilo se jim vypátrat, komu prst patřil, či kdo byl odesílatelem oné zásilky. Několik následujících dní mě policie sledovala, nebo spíše si myslím, že mě hlídali. Nikdy se však případ nepodařilo objasnit. 

Taxikář

 Byl páteční večer a Adam, unavený po dlouhém dni, se chystal domů. Cesta byla daleká, vlastní vozidlo neměl a mačkat se v hromadné dopravě bylo to poslední, co by v tento den chtěl dělat a tak si zavolal taxíka. Při čekání na příjezd taxikáře měl pocit, jakoby mu chlad, který se náhle objevil, projel tělem jako ledový šíp. Když už viděl v dáli bílé vozidlo s nápisem taxi, povšiml si, že přes cestu přeběhla černá kočka. „No to tak ještě scházelo…“ povzdychl si. „Tak kam to bude, mladej?“ zeptal se taxikář poté, co vedle čekajícího Adama zaparkoval vůz. „Dobrý večer, do Vodičkové ulice, prosím“ odvětil Adam. Připoutal se a vydali se na cestu.

Adam si povšiml bledé, starší unavené tváře s prošedivělými vlasy a neupravenými vousy taxikáře, který na první pohled vypadal, že ani on neměl dneska zrovna dvakrát dobrý den. „Tak co mladej, jak to jde? Na víkend nějaký plány?“ prolomil ticho v autě taxikář. „Ale, nic konkrétního, nejspíš se budeme někde poflakovat s přáteli. A co vy pane? Čeká Vás dlouhá noc?“ Taxikář se pousmál lehce zvláštním způsobem a řekl „pro dnešek končím. Jsi můj poslední hochu. Jak tě vysadím, tak pojedu za město k rybníku. Z druhé strany od příjezdové cesty je taková polorozpadlá opuštěná chatka a u ní leží hromada kamení. Je tam takový zvláštní klid, nikde nikdo, je to takový zapomenutý místo. Tam se složím k odpočinku.“ Mezitím dojeli na místo. „To zní zajímavě. A kolik jsem dlužnej?“ zeptal se Adam. „V pořádku hochu, drobný si nech, potřebuješ je víc, než já. Jsem rád, že jsem měl nějakou společnost. Opatruj se a sbohem!“ Rozloučili se a Adam se vydal vstříc domu, kde bydlel.

Druhý den ráno šel Adam kolem novinového stánku a koutkem oka zahlídl známou tvář. To ho zarazilo a tak zastavil, aby se lépe podíval. Na titulní straně novin stálo, že 53 letý M. Suchý je stále pohřešovaný a ani po téměř týdnu se nikomu nepodařilo ho vypátrat. Adam měl jasno, byl to jistě ten taxikář ze včerejška. Neváhal ani vteřinu a vydal se okamžitě na policii. Strážníkovi nahlásil, že osoba, kterou již tak dlouho hledají, je místní taxikář a že s ním včera jel. Pochopitelně mu nikdo nevěřil. Kdyby to byla pravda, určitě by ho už někdo nahlásil. Adam se tedy omluvil s tím, že si ho asi musel splést s někým hodně podobným, ale stále byl uvnitř přesvědčený, že je to on. Promítal si v hlavě včerejší jízdu, a když už byl na odchodu, vzpomněl si, že mu taxikář řekl, kde bude trávit večer. Vrátil se tedy ke strážníkovi a pověděl mu, co bylo to poslední, co mu taxikář řekl. Policista se na Adama nevěřícně podíval, ale zároveň z jeho výrazu ve tváři vyčetl určitý strach a tak se rozhodl, že společně pojedou ono místo prozkoumat.

Když dorazili na místo, zastavili u cesty. „Támhle někde naproti musí být ta chata. Říkal mi, že je to na druhé straně rybníka.“ Strážník, psovod a Adam tedy šli vstříc místu, které taxikář popisoval. Opravdu po několika desítkách metrů zahlédli v dáli ztrouchnivělou starou chatu. „To je ono, to musí být to místo o kterém mi vyprávěl!“ zakřičel s nadšením Adam. Na místě byla neobydlená, stará chata s nepořádkem uvnitř a vzduchem se linul velmi nepříjemný zápach, který ale nedokázali identifikovat. Pes začal psovoda tahat k hromádce kamení jen kousek od chaty. Úplně vyváděl a štěkal jako poblázněný. Když vyšetřující policista odhodil několik kamení stranou, našel uškrceného muže v začínajícím stádiu rozkladu. Policista v něm poznal pohřešovaného muže a Adam si uvědomil, že ho na toto místo dovedl taxikář, který ho vezl včera domů. Pocity, které v tu chvíli Adam prožíval, nelze popsat slovy…

Mrazivá past

Byl teplý letní večer, dny byly ještě dlouhé a Thomas právě se svými přáteli oslavoval povýšení v práci. Musel už pomalu jít, protože slíbil, že bude brzy doma, ale jak už to tak na oslavách bývá, trochu se zdržel. Slunce se už blížilo k obzoru, když se se svými přáteli a kolegy loučil a pomalu se vydal na cestu. Domů to měl poměrně daleko, a tak uvažoval, jestli má jít cestou, kterou je zvyklý, anebo si to zkrátit přes les, který by jinak musel celý obcházet. Jelikož nechtěl přijít domů až za tmy, rozhodl se pro les.

V lehké obuvi tedy vešel do lesa a šel přímo za nosem, mimo jakoukoliv označenou nebo vyšlapanou cestu. Slunce pomalu zapadalo a začala padat tma. Přidal tedy do kroku. Celou dobu se cítil nesvůj a rozhlížel se kolem sebe, jakoby měl za to, že v lese není sám. Přicházející tma a hra stínů a světla mu zrovna na odvaze nepřidávala. Najednou zaslechl takový podivný zvuk, jako když někdo hodí kamenem do stromu. Když se ale rozhlédl, nikde nic neviděl a měl za to, že se mu to jen zdálo, ale raději ještě přidal do kroku. Náhle se ozval další silný, pronikavý zvuk z dálky, jako když někdo šlápne na větev a ta pod tíhou praskne. V tuto chvíli byl již Thomas přesvědčený, že v lese není sám a tak se dal na úprk. Se strachem v očích běžel, co mu síly stačili. Snažil se ohlédnout, aby zjistil, jestli ho někdo nepronásleduje. V tu chvíli se mu pod nohy připletl kořen stromu, který vyčníval nad povrch. Thomas o kořen nešťastně zakopl, když mu jedna z bot zůstala pod kořenem. Poslední, co zahlédl, byla jáma, která v tu chvíli působila jako nastražená past.

Thomase probudila příšerná zima. Drkotaly mu zuby a celý se chvěl. Zděšeně začal křičet a mlátit kolem sebe. Po chvilce se uklidnil. Zjistil totiž, že je uzavřený v nějaké ocelové schránce. Nerozuměl tomu, jak je něco takového možné. Křičel a bouchal o ocelové stěny, ale ničemu to nepomáhalo, akorát pociťoval, jak ho to vyčerpává. Potichu se modlil a koukal kolem sebe, jestli neuvidí nějaký otvor, nebo něco, co by mu pomohlo se dostat ven. Od pusy mu šla pára jak dýchal, a všiml si, že mu začínají modrat prsty. Snažil se mnout si ruce, třít o sebe nohama a vydechovat do dlaní, aby se co nejvíce zahřál. Určitě tam muselo být pod bodem mrazu. Začínal pomalu ztrácet naději a nevěděl co dělat. Dostat ven se nedokázal a nejspíš ani nebyl nikdo v okolí, kdo by ho zachránil. Snažil se tedy uklidnit a šetřit síly v domnění, že se někdo brzy ukáže a osvobodí ho.

Když takhle ležel už několik minut a věděl, že jeho konec se už blíží, protože pro něj už bylo čím dál náročnější vůbec dýchat, zaslechl odemykání dveří. Chtěl na sebe upozornit, ale byl už úplně vyčerpaný a tak zmrzlý, že byl sotva schopen se pohnout. S vypětím posledních sil trochu zvedl hlavu a všiml si, že na palci nohy mu visí lísteček s jeho jménem. V tu chvíli mu došlo, kde se nachází – v márnici.

O několik hodin později byl Thomas nalezen v chladicím boxu márnice patologem, který měl ten den službu. Jak se oblečenému muži podařilo uzavřít se v boxu, nikdo nikdy nevypátral. Záznamy z bezpečnostních kamer márnice byly totiž toho večera všechny poškozeny.