Už od malička jsem mívala noční můry, děsivé sny, kvůli kterým jsem se bála večer usínat sama. Rodiče z toho radost neměli a dlouho se mě snažili přinutit spát ve svém pokoj, já ale věděla, že být v noci sama nemůžu, že se stane něco hrozného. Pokusů proběhlo několik, ale vždy to dopadlo stejně. Utekla jsem za rodiči do ložnice, protože jen tam jsem se cítila v bezpečí. Pomalu se blížili mé 10. narozeniny a už dlouho mi maminka říkala, že jakmile mi bude 10, tak už ustupovat nebude a zkrátka ten strach budu muset překonat. „Sofi, vždyť ti nic nehrozí“ říkávala, ale já byla přesvědčena o opaku.
Moje noční můry probíhaly podobně. Byla jsem doma a někdo
tam byl se mnou. Někdo, koho jsem neznala. Neznámá postava, které jsem nikdy do
tváře neviděla. Jen jsem měla pocit, že mě sleduje, po chvíli vždy zašeptá „Sofinko,
sofinko, jdu si pro tebe zlatíčko“ a v tu ránu se vždy ocitnu v neskutečně
dlouhé chodbě s mnoha dveřmi. Nad hlavou mi problikávají žárovky, ale
jakmile je minu, nadobro zhasnou a za mnou už pak není nic vidět. Jen slyším
kroky a cítím, že postava se ke mně přibližuje. Dveří na chodbě je několik,
všechny vypadají stejně, ale pokaždé se snažím zvolit jiné s vírou, že
pokud se mi podaří najít ty správné, uniknu a tato noční můra jednou pro vždy
skončí. S děsem v očích běžím chodbou, otevřu některé ze dveří a v tu
chvíli se probudím a utíkám za našima do ložnice. Takto to teda prozatím vždy
bývalo.
Nastal den D, moje narozeniny. Oslava byla parádní a den
jsem si moc užila. Jak se blížil večer, uvědomovala jsem si čím dál více, že budu
muset poprvé v životě spát sama ve svém pokoji. Začínal se ve mně hromadit
strach. Snažila jsem se do poslední chvilky maminku přesvědčit, že ještě jednou
naposledy budu spát s nimi, ale nenechala se přemluvit. Uložila mě ke
spánku a popřála dobrou noc. Než odešla, zkontrolovala mi pokoj a všechny jeho
zákoutí aby mi dokázala, že nikde nic nebezpečného není. Dlouho jsem se
převalovala, ale nakonec jsem si dodala odvahy, pořádně se zachumlala do peřin
a pomalu usnula.
Sen začínal stejně jako vždy. „Sofinko, sofinko, jdu si pro
tebe zlatíčko“ zaslechla jsem a věděla, co přijde. Opět jsem stála na zdánlivě
nekonečné chodbě. Tentokrát ale bylo něco jinak. Nevěděla jsem co, ale
pociťovala jsem to, byl to takový svíravý pocit. Rozhlídla jsem se na všechny
strany. Za mnou byla jen tma, vedle mě dveře, nad hlavou blikalo světlo a přede
mnou dlouhá chodba. Jak se začali ozývat kroky, začala se i přibližovat tma.
Bála jsem se, že mě pohltí a tak jsem se, ostatně jako vždy, vydala na útěk.
Když mi přišlo, že už jsem dostatečně daleko, šáhla jsem po klice, ale
tentokrát se dveře neotevřely, nešlo to. Obrátila jsem se tedy naproti, ale ani
ty otevřít nešly. Kroky zrychlovaly a byly čím dál hlasitější. „Sofinko,
zlatíčko“ zašeptal děsivě tajemný hlas „odsud není úniku, jdu si pro tebe“. S hlasitým
jekotem jsem vyrazila dopředu, jak jen mi síly stačily. Když jsem se v běhu ohlídla,
zjistila jsem, že i postava, která mě pronásleduje, výrazně zrychlila. Honem
jsem vyzkoušela další dveře, ale opět nic. „Sofinko, už tě skoro mám“ ozvalo se
z temnoty. Blížil se konec chodby. I na samotném konci byly dveře, takže
tentokrát bylo na výběr ze tří. Tyto dveře byly jiné. Na rozdíl od všech
ostatních, měli jinou barvu a na jejich střed dopadalo světlo. Ve světle jsem
zahlédla, ještě než jsem k nim zcela doběhla, malý klíček. „Tohle je má
cesta ven“ oddychla jsem si. Doběhla jsem až k nim. Klíček byl pověšený na
malým háčku, když jsem ho sundala, temnota byla už u mě a ucítila jsem jen, jak
se ke mně postava natahuje. Klíček se v zámku zasekl a ve chvíli, kdy se
nade mnou stáhla tma, jsem měla pocit, že slyším maminčin hlas…
Na druhý den ráno přišla Sofiina maminka, aby ji vzbudila.
Postel však byla prázdná. S třesoucími prsty odhrnula peřinu, odkud vypadl malý
klíček, který nikdy předtím neviděla. Jeho kovový povrch se slabě třpytil v
ranním světle. Sofii už nikdy nikdo neviděl.
